Jste poměrně úspěšný podnikatel, co takového člověka přiměje k tomu, aby se ještě angažoval v politickém životě? Proč? Nepřidělává si tím sám problémy?

První kontakt s veřejností pro mě byla práce v hospodářské komoře, která byla v Jablonci nad Nisou ve svých počátcích poměrně hodně aktivní. Nejprve jsem do ní vstoupil, pak se stal členem představenstva, poté přišly různé spolky a cechy a předsednictví v nich. A od toho už je pak vlastně jen krůček ke komunální politice.

Litoval jste někdy, že jste vstoupil do toho kolotoče?

Když je člověk mladší, tak toho nějak víc stihne. Teď už je to s tím časem horší. Člověk leniví, pohodlní a navíc politika zabírá čím dál víc času, protože k té komunální přibyla ještě krajská. Můj zájem o věci veřejné je však stálý, takže „vystoupit z tohoto kolotoče by mě, nebýt vaší otázky, ani nenapadlo.

Když porovnáváte obě oblasti své politické činnosti - městského a krajského zastupitele - nacházíte podobné problémy nebo se to nějak diametrálně odlišuje?

Největší rozdíl v politice různých úrovní je mezi parlamentní a pak tou regionální a komunální. Parlamentní tvoří zákony a normy, komunální je musí uvádět do praxe. Krajská politika se trošku víc týká koncepcí, toho, kam ten kraj bude směřovat. Komunální to samozřejmě zahrnuje také, ale je zde větší důraz kladen na konkrétní případy a problémy.

Je ve vašem životě důležitý sport?

Ještě než jsem dokončil vysokou školu a dcera byla malá, tak jsme se věnovali sjezdovému lyžování v TJ LIAZ. Kdysi jsem i závodil za Chemičku Ústí nad Labem, a tak jsem se pak logicky dostal i k trenérství. Dnes už to asi není pravda, ale měl jsem trenéra II. třídy a na trenérské činnosti jsem se v LIAZu podílel přibližně do roku 1989. Jakmile jsem začal podnikat, tak šel sport trochu stranou. Až v roce 1992 mě zdravotní problémy k němu přivedly zpět.

Tehdy jsme si pořídili domů psa a začala éra horských kol. Na nich jsme se psem procestovali Jizerky, pak Český ráj a postupně skoro celé Čechy. Měli jsme dalmatinku, která nám loni bohužel zemřela, a ta byla schopná v pohodě uběhnout 30 - 40 kilometrů a dožila se 16 let a 14 dnů. Byla to rekordmanka. Díky ní jsem poznal podrobně celý Jablonec, protože nejsem ten typ, který chodí venčit psa za roh svého domu nebo do parku. Chodili jsme na dlouhé vycházky. A tak vím o každé díře, ale i o každém sběrném koši na exkrementy. Jezdili jsme s ní po celé Evropě. Tam je úplně běžné, že s vámi pes může kamkoli, ale jste za něj zodpovědní. A když se staráte a uklidíte po něm, máte všude dveře otevřené. Můžete s ním do obchoďáku i na lyže. Mohla být v penzionu, zatímco my jsme lyžovali a nebyl žádný problém.

Jak je možné, že u nás ta zodpovědnost tak nefunguje?

Hlavní důvod je asi v tom, že u nás je psů podstatně víc. A určitě výchova. Lidé se v zahraničí o psy musí podstatně víc starat. Ale hlavně jsou tam výrazně větší sankce, když své povinnosti neplníte a po psu neuklidíte.

Po Evropě jste také jezdili na kole?

Ano, v zimě na lyže, jinak s koly a v létě ještě na pěší turistiku. K moři jedině přes výraznou domluvu manželky. A to na přelomu května - června a září - října.

Na jaké místo byste se chtěli určitě podívat?

Konkrétní místo nemáme. Rádi vyrazíme někam pod stan, na vodu nebo třeba na zimní přechod Máchova jezera. Prostě máme rádi akce, na které se pěkně vzpomíná. Žijeme poklidným životem, nikam se nehoníme. Pro nás i pro naši dceru není nejdůležitější mít všechno, na co si člověk vzpomene, ale být spíše spokojený.

Kam vyrážíte s vnučkou?

Letos jsme ji poprvé vzali na lyže, a to jí jsou jen něco přes tři roky. Jsem hrdý na to, že už lyžovala. Loni dostala vybavení na lyže a učila se na nich stát a klouzat. Poslední zima dřív a od listopadu jsme spolu byli skoro každý víkend někde na lyžích. A po Vánocích už se naučila v Janských Lázních jezdit na lanovce. V březnu a v dubnu jsme byli ještě na posledním lyžování a už sjede kilometrovou sjezdovku. Takže příští rok se už budeme věnovat stylu. Teď jsem zatím byl cvičitel lyžařských dovedností, příští rok už začnu být trenérem jejího lyžařského stylu.

(fr)

Karel Dlouhý

Svou ženu poznal na stejné vysoké škole, na které studoval. Mají jednu dceru a jsou prarodiči jedné vnučky, kterou začal loni cvičit v jízdě na lyžích. Příštích patnáct let se hodlá věnovat tréninku jejího lyžařského stylu.

Ač původem z Ústí nad Labem, odešel ještě během studií před ekologickou zkázou Krušnohoří do Jizerek. A ty si zanedlouho prošly stejnou anabází. S uspokojením kvituje, že Krušné hory se opět halí do nového, tentokrát listnatého hávu. Nemá rád klasickou dovolenou u moře, raději ji vymění za horskou turistiku či kola, v zimě se s celou rodinou věnuje lyžování.

Po sametové revoluci začal s podnikáním nejprve v obchodu, pak se vrátil ke stavebnictví, u kterého zůstal dodnes. V městském zastupitelstvu pracuje třetí volební období, v krajském druhé. Je členem ODS.