Po Střední umělecko-průmyslové škole sklářské v Železném Brodě studoval v ateliéru kovu, šperku a skla na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Absolvoval několik stáží v zahraničí. Ve světě se proslavil především svým nevšedním designem skleniček, který budeme moci brzy obdivovat i v Městské galerii MY.

Jak jste se dostal ke sklu a k designu?

Moje maminka studovala v Jablonci bižuterní školu a byla velmi talentovaná. Po ní jsem tedy zdědil určité geny. Přestože jsem kdysi i hodně sportoval a navštěvoval atletickou třídu, rozhodl jsem se i na přání tatínka pro výtvarnou střední školu. Bylo mi to nejbližší.

Co z designu vás nejvíce baví?

Ve svém životě se snažím dělat všechno, co s výtvarným designem souvisí. Líbí se mi ta pestrost. Baví mě dělat obyčejné skleničky pro gastronomii, protože je opravdu těžké vytvořit sklenici pro značku Pilsner nebo Mattoni tak, aby fungovala v milionech kusů v restauracích, stála pár korun a přitom zaujala svým designem. Zároveň mě baví dělat drahé vázy, protože jde o úžasné řemeslo brusičů a je to velmi exkluzivní záležitost. Jedná se o jistý návrat k tradici. Mám rád i interiéry, a to hlavně kvůli komunikaci s klienty - dostanu se k velmi zajímavým lidem. A volná tvorba, plastika, mě baví, protože je intimní a je jenom moje. Díky tomu, že mě design uživí, mohu dělat volnou plastiku opravdu bez kompromisů, jen sám za sebe. Vedle skla mě zajímá i bižuterie, právě pro svou pomíjivost a trendovost. Je to úplně jiný přístup než třeba u plastiky, která by měla být nadčasová i za padesát let.

Jak vypadá komerční spolupráce s velkými průmyslovými giganty?

Design naštěstí není jen záležitostí drahých věcí. Naopak. Jsem hrdý na to, že dělám právě obyčejné věci. Dnes si chytří majitelé značek, jako např. Mattoni, uvědomují, že design prodává. Často investují nemalé peníze do designu skla, lahví či etiket. Jde o to, jak vypadá sklenička na stole. Když se povede, každý ji vidí, líbí se, mluví se o ní a píše, tak je to vlastně pro značky reklama zadarmo. Ale je to těžká práce - trvá to i rok, než se sklenice od první skici dostane na stůl. Jako designér to nesmím podcenit. Nemohu si dovolit neuspět, musím být velice pokorný. To k tomu patří: umělec musí být hrdý, ale stejnou měrou i pokorný. V designu jsou vždycky nějaké kompromisy. Je to služba, kdy umělec musí respektovat požadavky klienta.

Jaký nejoriginálnější předmět jste navrhoval?

Spíše jde o originální zakázky nebo klienty. Daroval jsem osobně skleničky monackému princi či malajské princezně. Ale zajímavým předmětem je třeba sklenička pro vizovického Jelínka. Má půdorys švestky, takže není kulatá. V současné době připravuji kolekci velmi zvláštních váz v kombinaci s kovem pro jednu renomovanou pražskou restauraci.

Jste nositelem řady ocenění. Kterého si ceníte nejvíce a proč?

Ty roviny ocenění jsou dvě - lidská a společenská. Vážím si ocenění od lidí, kterých si sám vážím. Např. když si se mnou chce tykat výborný řemeslník, který mě tak vnímá spíše jako kamaráda než jako umělce. Nebo když mě pochválí kvalitní umělec. Ale ocenění typu Red Dot a různé ceny za design mě samozřejmě také velmi těší. Pomáhají mi otevírat dveře v mém profesním životě.

Působil jste i jako pedagog. Neuvažujete o návratu k učení?

Na SUPŠ sklářské v Železném Brodě jsem učil devět let a bylo to velmi krásné období. Když jsem byl nedávno vyzván zúčastnit se konkurzu na pedagoga na vysoké škole, byla to pro mě čest. Konkurz jsem vyhrál a od podzimu bych měl učit v ateliéru skla na VŠUP v Praze. Velmi se na to těším. Je mi 43 let a nechci zakrnět a žít z podstaty. To se při učení na VŠ stát nemůže, protože studenti jsou velmi kritičtí a vždy řeknou, co si myslí.

Uděláte si při své vytíženosti čas na rodinu?

Hodně při své práci cestuji. Pobýval jsem průběžně čtyři roky v Itálii, byl jsem dva měsíce na Taiwanu, dva měsíce v Americe, v současnosti jsem často v Turecku. Rodina tím samozřejmě trpěla, ale moje děti to snad nepoznamenalo. Starší dcera teď bude končit fotografii na Hellichově škole a chce se hlásit na vysokou školu. Mladší dcera studuje česko-italské gymnázium. Přestože jsem hodně věcí zanedbal, rodina funguje, především díky mé ženě.

Trávíte ještě čas v rodném Jablonci?

Je to paradox, ale od té doby, co jsem se z Jablonce před asi čtyřmi roky odstěhoval, zde trávím čím dál tím více času. Spolupracuji hodně s Jablonex Group a s Preciosou. V současné době připravujeme výstavu mých prací v Městské galerii MY, která začne 17. června.

(kv)