Když přišly májové dny roku 1945, byla naše přehrada teprve pětatřicetiletou dámou. Válka pro ni byla vážným ohrožením. V Porúří bylo nálety poškozeno hned několik přehrad. Ta jablonecká byla naštěstí velkých náletů ušetřena, i když při jednom z nich - 7. května - spadlo několik bomb do prostoru sádek.

Rušnější časy nastaly až po osvobození. Přehrada posloužila jako místo pro zbavení se nepohodlných předmětů, které mohly držitele usvědčit z kladného poměru k nacismu. Někdy po osvobození byl do přehrady svržen i pamětní kámen Otto Intzeho, projektanta zdejšího systému protipovodňových přehrad. V tomto případě naprosto hloupě a jen proto, že text na něm byl psán německy. V roce 1997 byl vyzdvižen a dnes stojí v parčíku pod hrází.

Jinak se toho u přehrady v poválečných letech příliš neměnilo. Pro rekreaci byl využíván hlavně východní břeh s městským koupalištěm a Slunečními lázněmi. Ty byly zbudovány již v roce 1927 a po válce byly ještě v dobrém stavu. Koupaliště začínalo u hráze na východním břehu. Perlou rekreace však byly právě ony Sluneční lázně, kde byly na vodě umístěny i pontony. Plány na přetvoření poloostrova na vzdělávací a školský areál vzaly s koncem války za své. Zato v šedesátých letech dostaly břehy dvě nové dominanty - majestátní budovy Jablonexu a Bižuterie.

Zábavě sloužila i restaurace „U Přehrady“, původně „Strandcafé“, lidově dodnes zvaná Tajvan. Jak přišla k tomuhle podivnému názvu? Bylo to údajně zásluhou jistého pana Brezanského, hospodského v 50. letech. Prý vypadal jako Čankajšek - vůdce protikomunistického odboje, který se uchýlil na Taiwan. Pro dobovou propagandu byl nepřítelem socialismu č. 1 na Dálném východě. Noviny toho byly plné, a to bylo něco pro hospodské šprýmaře! Oblíbené místo zábav fungovalo až do privatizace, od té doby však jen chátrá.

Od roku 1952 byla přehrada dějištěm lidových slavností. Na jaře květnových a mírových a na podzim branných, které souvisely se Dnem československé armády. Slavnosti byly velmi oblíbené a 20 tisíc návštěvníků ze široka daleka nebylo ničím neobvyklým. „Památné“ však bylo cvičení Lidových milicí v roce 1982, kdy se jednotky přeplavily od Tajvanu na mšenský břeh a poté v rámci cvičení zbouraly továrnu Naveta. Ta musela ustoupit výstavbě paneláků.

Tím doznal západní břeh významné proměny. Původní úzká cestička po koruně boční hráze byla přeměněna na pěkné břehové korzo a ze starého Mšena se stala nová obytná čtvrť. Sice poplatná době svého vzniku, panelová, ale zásluhou přehrady i jedinečná.

K přehradě patřil též provoz výletních lodí. Pluly po přehradě již před válkou, brázdily její hladinu i po válce. Vozily rekreanty a výletníky od loděnice k Tajvanu a ke Slunečním lázním. Čluny byly dva - Pionýr (původně Koralle) a Ještěd. Avšak lodě nebyly již v ideálním stavu. Dochoval se zajímavý zápis o tom, kterak byl měněn dosloužilý lodní motor za jiný, pro změnu z vysloužilého pohřebního vozu. Provoz plavidel skončil v roce 1966 a to proto, že vlny poškozovaly břehy.

Zato provoz sportovních plavidel, ať poháněných vesly, pádly nebo větrem, pokračoval i nadále. Měnil se jen v závislosti na módních vlnách. Od předválečných veslic a rychlostní kanoistiky se zájem časem přesunul k jachtingu a windsurfingu.

Lukáš Pleticha