Navlékačky korálků

Zanikající řemesla

Mezi řemesla, o kterých se dnes dá mluvit jako o zanikajících, patří i navlékání korálků. Zatímco foukání, mačkání či broušení skelněných perlí bývalo většinou záležitostí mužů, navlékání patřilo skoro výhradně k ženským oborům.

Přesto i dnes najdete v některých horských chalupách či domácnostech na půdě „mašinku“ na navlékání korálků. A ne všude přípravek jen tak zahálí zapomenutý mezi starým harampádím, nýbrž pomáhá ještě i současným domácím navlékačkám. O co se jednalo? Šlo vlastně o velkou mělkou mísu nebo buben, do kterého se sypaly nasekané korálky. Říkalo se jim také šmelc a často byly droboučké jako krystalky cukru. Nádoba se otáčela šlapáním nebo později i s pomocí jednoduchého elektromotorku. Často si je šikovní horalé zhotovili ze starých šlapacích strojů.

Do korálkové závěje nořily neúnavné navlékačky dlouhou jehlu s pevnou nití a nabíraly na ně maličké korálky. Když „korále šly“ - to znamená, že se titěrné otvůrky samy řadily jeden po druhém na jehlu, býval výdělek jakž-takž dobrý. Někdy se ale domácí dělnice něco nazlobila, když jehla jen narážela na tupé a slepé otvory skleněných potvůrek. Šikovné navlékačky zvládaly takových jehel, na něž se korálky otáčením bubnu samy lovily, i několik naráz. Nekonečné šňůrky se navíjely do svazků. Metry a metry korálků pak putovaly k faktorům, nákupčím a odtud dál do celého světa.

Nejdéle se touto činností zabývali lidé na Železnobrodsku. Ale i v jiných místech ještě připomínají „mašiny na korale“ trpělivost žen, jež od dětských let často až do vysokého věku s láskou a pílí přivydělávaly rodině na chudé živobytí. Sotva se dá spočítat, kolik metráků titěrného sekaného skla navlékačce prošlo za život rukama. A ženy přitom někdy vyprávěly o dalekých cizích krajích, v nichž žijí krasavice, které se korálky zdobí. V Africe, Mexiku, Indii, v Orientu… Kdoví, jestli tamní krásky někdy v době před informační revolucí přemýšlely, odkud k nim ta křehká krása doputovala?

S úctou si dnes prohlížím šňůrky barevných korálků, které nám kdysi maminka půjčovala na hraní. „Jsou to jen korále , říkala s úsměvem, když se šňůra přetrhla a korálky se sypaly po podlaze. Od té doby, co jsem mašinku viděla na vlastní oči a představila si ty hodiny práce, beru korálky do ruky s úctou a jsou mi vzácnější než drahé perly a všechno zlato a stříbro světa. Skrývá se v nich lidská píle a příběhy, které zapsal čas natrvalo do imaginární kroniky našeho „korálkového“ kraje.

(red)

Vytvořeno 6.6.2008 14:00:09 | přečteno 6578x | Petr Vitvar