Akademický sochař Michal Vitanovský, který koncem února vedl výtvarný seminář na jablonecké uměleckoprůmyslové škole, je v oblasti heraldiky člověk nadmíru povolaný. Jako sochař a medailér má vlastní zkušenosti se zpracováváním znaků, navíc byl po léta členem podvýboru pro heraldiku a vexilologii Parlamentu České republiky, tedy instituce, která v dnešní době znaky a vlajky měst a obcí schvaluje a uděluje.

Během přednášky a cvičení jsme se o našem znaku a heraldických souvislostech dozvěděli mnoho zajímavého. Jablonecký znak vznikl v době, která byla pro heraldiku úpadková. Středověk, zlatý věk heraldiky, se vyznačoval tvarovou strohostí, exaktní linkou a výtvarnou čistotou. V 19. století však došlo ke značnému rozmělnění. U znaků již nebyla tak důležitá zřetelnost, jasnost - tedy signální kvality, které stály u jejich zrodu z rozlišovacích důvodů - a převládla dekorativnost až přezdobenost z důvodů reprezentačních a prestižních. Do znaků se dostávaly dříve nepřijatelné náměty (např. krajina s laní pijící z řeky, moře s pohupující se lodí). Ze znaku se stal někdy obrázek.

Při praktickém cvičení, které následovalo po heraldické přednášce, se měli studenti oprostit od již zahlédnutých podob jabloneckého znaku a navrhnout jeho podobu podle sebe a při respektování závazného slovního popisu ze znakového privilegia. Na základě hodnocení svých návrhů se pak studenti dozvěděli kromě základních věcí (např. že znak se popisuje z pohledu osoby „za štítem“, obráceně než z pohledu pozorovatele) i další informace potřebné pro tvorbu. Například to, že co je ve štítě, nemá se dotýkat okrajů, že nic zvenčí (ani tzv. klenot - tedy horní „ozdoba“) nemá naopak zasahovat do štítu. Štít pak může mít téměř jakýkoliv tvar, i když v minulých dobách používaný tvar pavézy pro státní znak byl z heraldického hlediska nesmyslný.

Michal Vitanovský poskytl své vyjádření i k našemu znaku:

„Když se podíváte na nějakou větší kolekci znaků vzniklých nebo interpretovaných v době vzniku vašeho znaku, najdete řadu společných rysů. Některé představují přímé prohřešky proti pravidlům heraldiky, jiné jen nerespektují heraldické tradice a vkus. Přitom se renomovaní heraldičtí autoři shodují na tom, že figury znaků mají být jednoduché, výrazné, zřetelné, tedy stylizované. Ve vašem případě jsou jabloň, pahorek a pramen podány jako výseč z reálné krajiny. To přesně odpovídá výtvarnému myšlení 19. století, ale nikoli duchu heraldiky a jejím nejkvalitnějším vzorům. I to je dobrý důvod nekonzervovat, nota bene bezdůvodně, jediné výtvarné provedení vzniklé podle původního blasonu, i když je shodou okolností nejstarší. Tento často reprodukovaný znak je vaše historická heraldická památka, nic víc a nic méně. Úředně fixovat nějaký ozdobný rám, to by už byla opravdu medvědí služba vašemu městskému symbolu. Heraldika je naštěstí kromě vědy i tvorbou, a tak se na každá další malování nebo sochání téhož znaku vztahují kritéria uměleckého díla, samozřejmě při zachování slovního popisu. Manuál, obsahující například číslo barvy, to je věc loga nějaké firmy, u které je to součást její obchodní strategie. Takový přístup by z heraldické tvorby dělal technický výkres.“

(bt)