Zóna byla vyhlášena ministerstvem kultury v roce 1992. Zjednodušeně ji můžeme vymezit tokem Nisy od nám. Boženy Němcové po most v Lidické ulici, odtud ulicí Pražskou, Sadovou podél Tyršových sadů a vzhůru k Městskému divadlu. Dále ohraničení pokračuje Libereckou, Rýnovickou a Větrnou ul. ke kostelu na Horním náměstí, odtud pak ul. U Jeslí, Saskovou a Mlýnskou. Tou hranice zóny probíhá souběžně s Podhorskou do ulice V Nivách a zpět na nám. B. Němcové.

Na počátku 90. let, kdy bylo centrum Jablonce navrženo na prohlášení městskou památkovou zónou, se Jablonec mohl dokonce zařadit mezi nejcennější česká historická města, jako je Telč nebo Český Krumlov, která jsou památkovými rezervacemi. Avšak řada demolic, které proběhly v minulých desetiletích, poškodila bohužel městskou strukturu, a tak některé stavební proluky zůstávají dosud nezacelenými jizvami na tváři města a jsou špatným svědomím nedávné minulosti.

Možná, že někomu připadá zvláštní, jak se může „mladý“ Jablonec srovnávat s českými starobylými městy, která jsou plná gotických a renesančních památek. Výjimečnost Jablonce však spočívá i po všech zmíněných demolicích ve velmi dobře dochované sídelní struktuře, která se vytvářela od počátku 19. století. Během cca 150 let vznikl pozoruhodný městský organismus, který si v základních obrysech dochoval dodnes svůj urbanistický koncept. Konfigurace terénu a okolní krajiny, síť ulic, plochy náměstí, výška a druh zástavby a v neposlední řadě i Nisa vytvářejí vzájemným působením neopakovatelnou atmosféru centra města - genia loci. Smyslem památkové zóny je probouzet a uchovávat genia loci, kterým je dnešní Jablonec obdařen prostřednictvím historických budov. Není nic smutnějšího než bezduché město.
Jablonec má ale štěstí na spoustu vnímavých obyvatel a vlastníků, kterým osud jabloneckých památek není lhostejný a kteří vstřícně komunikují se zástupci státní památkové péče. Dá se tvrdit, že alespoň třetina budov v památkové zóně již získala díky poučeným vlastníkům svou ztracenou i zapomenutou krásu. Zdánlivá samozřejmost, s níž se např. sešlý činžovní dům promění v elegantní secesní architekturu, je ve skutečnosti často výsledkem náročného jednání mezi vlastníkem, památkáři a stavební firmou.

Některé požadavky ze strany památkářů se mohou zdát někdy nepopulární či omezující. Jejich opodstatněnost si uvědomíme až ve chvíli, kdy zjistíme, že z důvodu nedbalosti, nedostatečné péče, chybějících financí, ale i lidské hlouposti může dojít k nenávratným ztrátám, zohyzdění historických budov i celých částí města. Pokuty za ničení kulturního dědictví sice mohou dosahovat až 2 milionů korun, ale peníze ztracené kulturní hodnoty nenahradí.

Proto dříve, než se majitel rozhodne provádět jakoukoli stavební činnost v MPZ, je žádoucí, aby uplatnil tzv. ohlašovací povinnost. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, to formuluje tak, že „vlastník (správce, uživatel) kulturní památky nebo nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové zóně, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení nebo stavby, úpravě dřevin a udržovacím pracím si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností“. V našem případě MěÚ, úřadu územního plánování, tel. 483 357 392. Po podání žádosti je zahájeno správní řízení, v němž se určí, zda a za jakých podmínek lze konkrétní záměr realizovat.

Příště si ukážeme konkrétní příklady stavebních úprav v památkové zóně.

Petr Freiwillig a Jiří Křížek
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci