Ke krajinným zvláštnostem a krásám naší přírody patří i tak zvané významné krajinné prvky, o nichž pojednává zákon o ochraně přírody z roku 1992.
Zákon zná dva druhy takových prvků. Ty první přímo stanoví a řadíme k nim lesy, vodní toky, rybníky, rašeliniště, jezera a údolní nivy. Do druhé skupiny může příslušný orgán ochrany přírody zapsat i další celky, které krajinu významně dotvářejí. Mohou to být třeba aleje, louky bohaté na chráněné rostliny, ale i skalní útvary atp.

V jižní části Jablonecka se nachází skalnatý, zhruba 4 km dlouhý hřbet, který začíná severně nad obcí Bezděčín, odkud pokračuje severozápadním směrem k Hodkovicím a Záskalí. Hřbítek zde sleduje krátký úsek tzv. Lužického zlomu, který tvoří významné geologické rozhraní oddělující druhohorní pískovce na jihozápadě od starších hornin na severovýchodě. V důsledku posunu zemských ker na začátku třetihor, tedy zhruba před 60 miliony let, byly vyzdviženy i pískovcové Bezděčínské skály.

Popisované útvary můžeme zahlédnout ze silnice procházející Bezděčínem, ale i od Hodkovic, neboť některé z nich vystupují nad koruny stromů. Jedná se zejména o střední část popisovaného hřbetu. Poměrně atraktivní oblast zůstávala kupodivu na okraji zájmu turistů a ani dnes tudy neprochází žádná ze značených cest. To je zřejmě způsobeno blízkostí mnohem známějších Suchých skal, Vranovského hřebene s Panteonem či rozsáhlejší Drábovny. Tím pádem se území po mnoho desetiletí takřka nezměnilo.

Jestliže turisté Bezděčínské skály opomíjeli, jinak tomu bylo s horolezci. Ti si jich povšimli již koncem 19. století a byli to zřejmě oni, kdo jednotlivé útvary též pojmenovali. Odedávna jsou známá dvě nejnápadnější skaliska - Malá a Velká Kvočna - oddělená od sebe hlubokou roklí s bezejmenným potůčkem. Zajímavé je, že původní německé nářeční pojmenování „Guckel bylo odvozeno od slova Gockel, což je kohout. Překladem se tedy kohouti změnili na slepice!

Zatímco se na většinu skal dá poměrně snadno vylézt, na Velkou Kvočnu vede jen dost obtížný a exponovaný výstup. Poprvé se na její špičatý vrchol podařilo dostat známému průkopníkovi horolezeckého sportu Rudolfu Kauschkovi se dvěma druhy v říjnu 1904. Tomu předcházela řada neúspěšných pokusů jiných lezců. O mnoho let později pak horolezci pojmenovali i další skály, z nichž nejnápadnější je Bezděčínská a Sestroňovická věž.

Centrální část s Kvočnami se nalézá mezi silničkami, z nichž jedna směřuje od hodkovického nádraží do Radoňovic a druhá spojuje Bezděčín s Pelíkovicemi. Druhá z těchto komunikací prochází tzv. Bezděčínskou bránou.

Morfologicky se jedná o významný hřbet rozdělený koryty potoků. Část je zalesněna dominantní borovicí lesní a břízou bělokorou, vyskytují se zde i buky. Nápadné skalní útvary jsou zajímavé železitými inkrustacemi, voštinovým zvětráváním či hladkými plotnami. Proto byly Bezděčínské skály prohlášeny v roce 1995 za významný krajinný prvek.

(os)