Siegfried Weiss

fotograf krajiny domova

Siegfried Weiss se narodil v Jablonci nad Nisou 14. října 1933. Také jeho rodiče zde měli kořeny, maminka pocházela ze Mšena a otec z Jablonce. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Jablonci nad Nisou, poté absolvoval zdejší uměleckou průmyslovku, obor rytectví. Po celou aktivní pracovní dráhu byl zaměstnán v podniku Bižuterie.

Kladný vztah ke všemu krásnému mu byl nejspíš dán do vínku. Ještě více mu však dali rodiče. S nimi chodil po výletech, otec jej vedl k lásce k přírodě a hudbě. Jeho všestranné nadání se projevuje ve hře na klavír, při malování obrazů, psaní textů včetně básní a v neposlední řadě při fotografování krajiny. Výstižná je charakteristika uveřejněná na internetových stránkách www.ceskapohoda.cz: „Platí o něm to, co o všech velkých talentech - čím více nadání, tím více skromnosti.
Siegfried Weiss se fotografováním krajiny zabývá již více než padesát let. Publikačně se poprvé podílel jako spoluautor na knize Jizerské ticho, která byla vydána v roce 1978. Tehdy bylo nesmírně těžké prosadit se s prezentací přírodních krás bez „angažovaného zaměření. Nakonec se dočkala tří vydání.

Další obrazové knihy již vytvořil samostatně, většinou až po roce 1990. Opakovaně se věnoval půvabům Českého ráje, kde zachytil krásu skal, rybníků a české krajiny, rád zavítal i do Lužických hor. S fotoaparátem však vždycky nejraději chodil po milovaných Jizerských horách. Během jizerských putování vzniklo dostatek materiálů pro knihu Moje Jizerky, která vyšla zatím dvakrát. Právě tady zúročil svoji dokonalou znalost krajiny a všem následovníkům nastavil laťku opravdu vysoko. Knihu doprovodil vlastními texty, kterými vyjádřil hluboký cit pro rodný kraj.

Siegfried Weiss, obrázek se otevře v novém okněSiegfried Weiss spolupracuje v poslední době hlavně s vydavatelstvím Buk a je skoro samozřejmé, že kromě knižních titulů nalézáme jeho fotografie i v mnoha kalendářích, časopisech i v knihách jako obrazový doprovod.

Kdo tě naučil lásce k hudbě?

Byl to hlavně můj táta. Vzpomínám třeba, jak už jsem chtěl s hraním na klavír praštit a svěřil se mu s tím. Otec mi odpověděl, aniž by zvedl oči od práce: „S hudbou jsem zažil ty nejkrásnější chvíle mého života. Dělej, jak myslíš. Zastyděl jsem se tenkrát a pokračoval. S přítelem Maxem Hynkem jsme pak hráli čtyřicet let duo klavír - housle. Táta měl pravdu, byly to krásné okamžiky. Hrávali jsme klasiku, romantiku i Smetanu a Dvořáka.

A jak se vyvíjel tvůj vztah k přírodě?

Otec byl nadšeným amatérským botanikem. Na zahrádce měl malou botanickou zahrádku bohatou na skalničky, na kterou vodil exkurze i pan profesor Janků z jabloneckého gymnázia. Protože jej tak zajímaly květiny, chodili jsme ale častěji do Krkonoš než do Jizerských hor.

Jak se vlastně chodilo dříve na výlety? Se svačinou v batohu?

Dříve se chodilo výhradně pěšky, na kole po Jizerkách nikdo nejezdil. Nebyly ani dobré cesty, ani kvalitní kola. Do Bedřichova nejezdily žádné autobusy, takže se vycházelo buď z Janova od tramvaje, nebo z nádraží v Josefově Dole. A jediné občerstvení bylo možné koupit na Smědavě.

Vím, že jsi lezl také po skalách. Co mi o tom povíš?

Nikdy jsem se nepovažoval za horolezce, i když jsem měl skály velmi rád. Dokladem toho je, že jsme se ženou slavili první výročí svatby v roce 1958 na skále zvané Věž Grálu. Společné putování s ní po horách patří k tomu nejcennějšímu, co jsem zažil.

Kdy jsi poprvé publikoval svoje fotografie a kdy jsi začal přemýšlet o vydání knížky?

Poprvé byly moje fotky zařazeny do souboru vydaného v podobě volných listů. Bylo to v roce 1967. Ale kniha je velkým přáním snad každého fotografa. Na tu myšlenku mne přivedl Lubomír Václavek, který tehdy chtěl točit nějaký film o Jizerských horách a „najal si mne za průvodce, protože hory sám moc neznal. Na společných cestách jsme začali mluvit o knize Jizerské ticho, kterou jsme pak zrealizovali společně ještě s Wolfgangem Ginzelem. Fotografováním splácím dluh krásám krajiny domova.

Máš nějaké velké přání?

Moc rád bych jednou našel vydavatele pro knihu o Dolomitech. Opakovaně jsem je navštívil a jsou mojí velkou láskou.

(os)

Vytvořeno 9.5.2007 14:41:26 | přečteno 5753x | Petr Vitvar