Celé dětství jste prožil v Jablonci nad Nisou. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Velmi rád. Zpočátku jsme bydleli v Trpasličí ulici, v malebném koutě města na kopci nad starokatolickým kostelem. S kamarády jsme trávili čas v lese, na skalách, v létě jsme se koupali v Novoveském koupališti, v zimě jsme sáňkovali na Bellevue.

Změna přišla, když jsme se přestěhovali na Žižkův Vrch. Chodil jsem do čtvrté třídy a vzpomínám si na třídní učitelku, která mě nutila, abych jí říkal „soudružko“. Důrazně mi dávala najevo, jak se můj otec „provinil“, když emigroval do západního Německa. „Vobořile, ty se můžeš učit, jak chceš, stejně se nikam nedostaneš,“ to byla její oblíbená slova. Situace se zlepšila, když mě vybrali do sportovní třídy. Potkal jsem tam partu výborných spolužáků, i mezi pedagogy byly silné osobnosti, všude bylo cítit zapálení pro sport a atletiku zvlášť.

Vrátím se ale ještě k mým kořenům. Byli jsme taková typická jablonecká rodina - oba moji dědečkové byli Němci a obě babičky Češky. Trávil jsem u nich hodně času, protože maminka musela tvrdě pracovat, aby nás uživila. Vzpomínám si, že česky prarodiče mluvili jenom o tom, co mohly děti slyšet. Výměny názorů byly vždycky v němčině. I tak jsem tam byl rád. Obzvlášť s dědečkem, ochotníkem teplického divadla, bývala velká legrace.

Do povědomí Jablonečanů jste vstoupil vydáváním kulturního časopisu Jizerská kóta. Byla to revue na velmi dobré úrovni. Proč jste začal s jejím vydáváním?

Nejdříve jsem začal vydávat časopis Médium, to bylo v době, kdy měsíční kulturní přehled v Jablonci chyběl. A díky tomu jsem získal spoustu kontaktů a mnohdy i přátelství s různými umělci a výtvarníky. Výjimečnost těchto lidí mě inspirovala a chtěl jsem o nich dát vědět. Nakonec vznikla revue pro severovýchodní Čechy, protože nic podobného v regionu neexistovalo. Ve spolupráci s Janem Strnadem a výtvarníkem Miloslavem Jágrem jsme psali o místních umělcích, kultuře a v kapitolách „Zjizvená tvář země“ jsme poukazovali na stav ohrožených památek. Třeba jsme tak i přispěli k tomu, že se většinu z nich podařilo nakonec zachránit.

Měl byste chuť si podobný projekt zkusit někdy znovu?

Pokud bych se do něčeho podobného znovu pustil, určitě bych více přemýšlel o ekonomické stránce. Tehdy jsem s nadšením rozjel projekt sice kvalitní, ale finančně velmi vyčerpávající.

Březen byl pro naši generaci vždy spojen s měsícem knihy. Vy čtete v knihovně dětem, četl jste také seniorům - proč to děláte?

Je to takový důsledek mé vydavatelské činnosti. V době, kdy vznikal časopis Jizerská kóta, jsem nasbíral tolik zajímavého materiálu, že z něj bylo možné vydávat i knížky. V tom stále pokračuji a zaměřuji se hlavně na dětskou literaturu, na pohádky. Zjistil jsem, že mnoho dětí vlastně ani některé klasické pohádky nezná. Takže mě napadlo, že jim je více přiblížím. Už první čtení v jablonecké knihovně mělo velký ohlas, a tak jsem pokračoval a teď už čtu dětem třetí rok. Letos se čtení pohádek navíc propojilo s výtvarnou soutěží Skřítek Pastelka. A díky spolupráci s knihovnou vznikl pak také nápad číst pro dospělé.

Jak se vydavatel a milovník umění pustí do zcela realistické a nepoetické politiky?

Jako každý jiný jsem ve svém životě řešil spoustu běžných situací, ve kterých mi připadalo, že úřední postup je zbytečně složitý, rozhodování města nesprávné a celá politika odtržená od reality. Nejdříve jsem to všechno kritizoval, pak jsem si řekl, že bude lepší se pokusit o změnu.

A když se teď ohlédnete za dobou, kterou jste strávil na radnici - podařilo se vám to? Naplnily se alespoň částečně vaše představy a plány?

Přiznávám, že jsem přišel s některými ideály, jež se v praxi ukázaly jako obtížně splnitelné. Městský úřad je složitý kolos. Je těžké ho rozhýbat jiným směrem, protože často funguje setrvačností. Ale přesto se některé věci daří měnit, i když říkám na rovinu, jde to velmi pomalu.

Na závěr se zeptám, proč jste se zaměřil ve své práci na radnici na podporu rodin?

Tato problematika je mi blízká. Mám čtyři děti v různém věku a mnoho praktických zkušeností - lepších i horších. Velká část činností zajišťovaných městským úřadem je spojená právě s rodinou, s dětmi. Důležité je lépe poznat potřeby současných rodin, aby služby, které město nabízí, byly opravdu užitečné a neplýtvalo se zbytečně penězi.

(fr)

Petr Vobořil

Je rodilý Jablonečan. Prošel atletickou třídou Základní školy v Pasířské ulici na Žižkově Vrchu a jeho specializací byl skok o tyči. Dostal se až k vrcholovému sportu v TJ LIAZ a později v Dukle Banská Bystrica. Maturoval na Střední škole průmyslové stavební v Hradci Králové. V roce 1990 začal soukromě podnikat. Mimo jiné vydával časopis Médium a kulturní revue Jizerská kóta. V Klubu Na Rampě má od roku 1996 svůj hudební pořad s názvem Horečka sobotní noci.

Má čtyři děti ve věku 30, 28, 27 a 5 let. Do politiky vstoupil v roce 1996, o dva roky později se stal poprvé zastupitelem za politické sdružení Domov nad Nisou. Je místostarostou, který má na starosti odbor humanitní, tedy školství, kulturu, sport a věci sociální.