Nikola Sudová

Představujeme osobnosti a rodáky

Akrobatickou lyžařku Nikolu Sudovou (28) netřeba představovat. Díky stříbru a bronzu z mistrovství světa i stříbru ze světového poháru v jízdě v boulích ji zná celý svět. Natož její rodný Jablonec, kde stále žije a kam se ráda vrací. A jestliže olympiáda ve Vancouveru ji neviděla kvůli zranění jako vítězku, rozhodně vyhrála nad nepřízní osudu. A tak by mohla být zvána nejen slečna Helikoptéra, ale i Nikola Osudová.

Slavíte narozeniny. Ozvou se soupeřky?

Mám dojem, že nevědí, kdy mám narozeniny. Takže nemůžu čekat nějaké gratulace.

Jaké jsou vztahy mezi závodnicemi?

Potkáváme se už x let. Není to rivalita. Trochu při závodu. Ale jede ho člověk sám za sebe. Buď si ho sám zkazí, nebo se mu to samotnému povede, ale nemůže za to nikdo jiný. Spíš jsme kamarádky. Přejeme si úspěchy, nepřejeme si úrazy.

Komu jste nejvíc přála vítězství ve Vancouveru?

Opravdu zlaté Hannah Kearney, nebo čtvrté Aiko Uemuro.

Má pro vás význam kromě adrenalinu i příroda? Která místa si užíváte doma?

Určitě, mám ráda sport v přírodě obecně, například horolezectví, když se člověk dostane nahoru, má krásný výhled. A Jablonec? Mám ho ráda. Ať už je to zrekonstruovaný střed historického města, anebo okolí. Beru to celkově, ať už je to Dobrá Voda nebo Petřín. Severák, Bedřichov.

Uděláte si někdy s Hannah a se sestrou dámskou jízdu jinde než na sněhu?

S Hannah nevím, protože než bych ji dostala do Čech, to by trvalo. Ale je pravda, že jsem dostala od sponzora návštěvu pivovaru. Večírek u sudu. Tak jsem si říkala, protože v Čechách moc nejsem a mám už víc kamarádů ze světa. že bych je pozvala.

Vaše koníčky? Matematika asi ne. Prý se raději vidíte s bývalým matikářem na radnici jako starostou, než před lety, kdy vás trápil na gymnáziu.

(Smích.) On mě taky radši vidí jako lyžařku. Ráda čtu blog sestry Šárky, je umělečtěji založená než já a píše výborně. Já jsem oproti ní takový dříč, moje koníčky jsou především ve sportech, ale ráda se podívám na její obrázky, keramiku, přečtu její básničku.

Teď budete mít čas kvůli operaci nedřít.

To budu dřít na škole… Dohánět studium na pedagogické fakultě.

Jste na praxi na jablonecké škole. Nepřetahovali se o vás? Žáci slíbili, že budou pilní, když je naučíte dvojitou helikoptéru?

Zůstala jsem na stejné škole jako na předchozí praxi. Nepředstavila jsem se jako akrobatická lyžařka. Některé děti mě asi znaly, jiné ne. Jestli mě někdo poznal, tak mi to nedal najevo. Byla jsem pro ně normální učitelka.

To se teď po olympiádě změní?

Nevím. Samozřejmě tělocvik je trošku uvolněnější. Žáci si víc dovolí, tak se třeba někdo sem tam zeptá. Jsem ráda, protože je hned přátelská atmosféra. Jinak je to u zeměpisu, kde si člověk musí zachovat větší autoritu.

Studujete tělocvik a zeměpis - scestovat celý svět jako sportovkyně je ideální praxe, ne?

Praxe ano, ale zeměpis není o cestování. Na škole mě rychle vyvedli z omylu. Příliš to neužiju ani do výuky, ani do studia. Musím se učit. Ocenila jsem i tu matematiku, protože třeba v předmětu vesmír i v kartografii se používá strašně moc.

Jste ráda, že vás pan starosta „masil“?

Určitě. (Smích.) On mě „masil“ i v tom zeměpise.

A co otec? Řekne „jeď na maximum“ a vy mu jako poslušná dcera uděláte radost?

Určitě ne. Tatínek mě k akrobacii přivedl. Dám na jeho názory, ale rozhodnutí je na mně. Na olympiádě to bylo jiné, tam jsem musela brát ohled na to, co řekl doktor. Když radil „zkus to naplno“, mohla jsem. Ale nesměla jsem to uspěchat. A samozřejmě poslouchám trenéra. Taťka hraje roli psychické podpory.

Otec vás přirovnal ke zchromlému koni na Velké pardubické a na otázku, jestli se nebojí, že si závodem ještě víc ublížíte, prohlásil: „U nabouraného auta také neřešíte další škrábnutí.“ Zdědila jste jeho smysl pro humor?

To je taťkův styl. Mě vůbec nepřekvapil, spoustu lidí ano. A myslím, že jsem to zdědila. Ale u nás má smysl pro humor i mamka.

Pořád se smějete. Co byste vzkázala lidem, jak si i v nepřízni osudu zachovat dobrou náladu?

Na všem špatném se najde něco dobrého a člověk musí myslet pozitivně. Ten boj je pak jednodušší.

Co jste našla konkrétně to dobré?

Člověk zjistí, kolik lidí za ním pořád stojí a kolik za ním stálo jenom proto, že byl výsledkově dobrý. A ne, že ho uznává jako člověka. To je taky důležitá zkušenost. Vesměs mě mile překvapilo, že mě lidi berou takovou, jaká jsem. Slyšela jsem ale i názory, že hazarduju se zdravím proto, abych nezklamala sponzory. To je nesmysl. Sponzoři stáli za mnou a plně respektovali, jak se rozhodnu.

Navíc člověk zjistí, jak se to dá posunout dál. Co všechno je možné. Sama bych tomu nevěřila. A jsem ráda, že jsem něco dokázala i spoustě lidí kolem těch boulí ve světě, protože chodil za mnou i kanadský doktor, jestli opravdu pojedu. Věřím tomu, že jsem dokázala tomu sportu teď dát i na světové úrovni signál, že to jde. Doteď lidi, kteří měli utržený vaz, si řekli „nejde to“, ale teď zjistili, že jde. A zase se myšlení posune někam jinam…

Jmenujte ty, kteří vás podrželi?

To byla spousta lidí. Sponzoři, celý tým lidí kolem mě, trenér Radek Herot, fyzioterapeutka Anna Horáková, která se mnou trávila spoustu času měsíc před olympiádou. Ačkoliv má rodinu a je Pražačka, každý druhý den jezdila za mnou do Jablonce a cvičila se mnou. Tehdy jsem opravdu zjistila, na co je dobrý tým. Kdybych tam měla jet sama, tak bych to nikdy nedokázala.

Jste ve svém osobním týmu šéfová?

Můj tým lidí byl do této chvíli jen trenér a fyzioterapeutka. A nešéfuju jim, samozřejmě. Trenér musí mít hlavní slovo, co se týče lyží, fyzioterapeutka, co se týče cvičení. Já si můžu tak maximálně vyskakovat, co chci k večeři. Každý máme něco svého, ale jsme tým lidí, který spolu dokáže komunikovat a doplňovat se. Vynahrazujeme si i psychologa. Jsem zastáncem názoru, že psycholog je k tomu, aby se mohl člověk vypovídat, aby byl někdo, kdo ho umí vyslechnout. A to my naštěstí všichni tři jsme k sobě takhle upřímní. Ponorku jsme nikdy neměli. Jsme ideální trojka.

Máte nějaký rituál?

Máme rituálek jen, že si večer před závodem dám skleničku vína. My jsme kdysi někde začali takovou tradici příslovím, že se oslavuje předem. Je to pak lepší. A od té doby nám to tak zůstalo a už tři roky je to tak. Ale ta deci vína před závodem je na to, aby člověk dobře spal a nehonily se mu hlavou myšlenky na stresy. I když já nejsem nervózní člověk.

Co čtete kromě blogu sestry Šárky?

Čtu hodně na cestách, v letadle. Přečtu téměř všechno. Když mě knížka zaujme, jsem schopná ji za den přečíst. Ale je pravda, že mám pak v knihovně spoustu knížek a už nejsem schopná přesně říct, o čem byla tahle, protože jsem za týden přečetla tři. Ale je to dobrá relaxace. Poslední dobou mám ráda autora Dana Browna. Od něj jsem četla všechno. A nového si nechávám, až budu ležet.

A muzika?

Taková všehochuť. Určitě nemám ráda techno, nebo naopak dechovku, ale jinak poslouchám všechno. Podle nálady.

Se Céline Dion jste se v Kanadě nepotkala, ta je taky ve znamení Ryb jako vy?

Ne, nepotkala, ale tu má oblíbenou můj trenér.

Děkujeme za rozhovor. A na shledanou v Jablonci, anebo za čtyři roky v Soči.

(pb)

Vytvořeno 29.3.2010 10:18:06 | přečteno 2407x | Petr Vitvar