Debaty o ulici 5. května a její podobě se vedou od roku 1992. Rozšíření ulice z deseti metrů na jednadvacet, s parkovacími pásy po stranách, cyklostezkami a stromořadími bylo příjemnou vizí, a proto město projekt schválilo. Poté vyhlásilo kolem ulice asanační zónu a začalo postupně jednat o výkupu nemovitostí, které bylo třeba kvůli výstavbě bulváru srovnat se zemí. O výkupu město jednalo mezi mnoha jinými také s manžely Musilovými. A ti zůstali jediní, s kým se město nedohodlo.
Vyjednávání s Musilovými město zahájilo v roce 2001 a dalo manželům možnost, aby si sami určili cenu. Ti navrhli tři varianty: výměnu svého domu za přibližně stejný v Lidické ulici, ovšem bez nájemníků, a jeden a půl milionu k tomu. Druhá varianta se rovnala osmi milionům korun na ruku, třetí milionům šesti a čtyřem bytům - pro oba tehdy už rozvedené manžele, jejich syna a nájemnici jejich domu.
Své návrhy si však Musilovi rozmysleli ještě před jednáním zastupitelstva a přišli s novým řešením. Za svůj starý dům chtěli obdobný, ale nový na městském pozemku. V případě, že by přijali starý dům v Lidické se třemi volnými byty, chtěli ještě tři miliony korun. Zastupitelé jednali a nabídli objekt v Lidické s nájemníky a dva miliony korun nebo 4,4 miliony bez domu. Paní Musilová však smlouvu na dům a dva miliony odmítla podepsat s tím, že požadovala ještě dvě stě tisíc navíc. Jednalo se už čtyři měsíce a jablonečtí zastupitelé chtěli výsledek. Proto nabídli Musilovým osm a půl milionu korun. Další odmítnutí. A důvod? Tato částka je na koupi stejného domu v Jablonci malá, jako rozumné se majitelům jevilo dvanáct milionů korun.
V tu chvíli zastupitelé ztratili trpělivost k jednání, které nemělo konce, a zahájili řízení o vyvlastnění z důvodu realizace veřejně prospěšné stavby.
Rozhodnutí vynesl Stavební úřad v Tanvaldu v roce 2002. Podle zákona byla stanovena cena na základě soudního odhadu ve výši 4 169 770 korun a dům byl vyvlastněn ve prospěch města Jablonec n. N. Musilovi se proti rozhodnutí odvolali, jablonecký okresní soud tanvaldské rozhodnutí po přezkoumání potvrdil. A tak následovala v prosinci 2002 první žaloba Musilových k Okresnímu soudu v Semilech, který opět potvrdil platnost vyvlastnění. Žalobci se znovu odvolali, tentokrát ke Krajskému soudu v Ústí n. L. V lednu 2003 vyslovil krajský soud, respektive jeho pobočka v Liberci, názor, že by o případu měl rozhodovat v první instanci okresní soud, ale zároveň vydal předběžné opatření, podle nějž do uzavření soudního sporu nemohlo město použít práva, která plynula z rozhodnutí o vyvlastnění. Takže město bylo sice zapsáno do katastru jako vlastník nemovitosti a pozemku, ale nemohlo se tohoto vlastnictví ujmout a muselo v něm dál strpět Musilovy. A tato situace trvá dodnes.
Tak se jednání opět přesunulo z kraje na okresní soud a začalo kolečko přehazování případu v rámci správního soudního jednání, kdy každý ze soudů tvrdil, že mu rozhodování v tomto případě nepřísluší.
Není cílem tohoto článku najít je a označit. Chtěli jsme jen zmapovat průběh a doložená fakta vleklého jednání o jeden dům, který brání v dokončení důležité městské komunikace. Jisté je, že tady zůstat nemůže.
Je tím viníkem snad stále nespokojená paní Musilová? Nebo je jím město, které nenašlo vyhovující řešení? Nebo jsou to soudy přehazující si spor? Zdá se, že město a jeho občané jsou v tomto konkrétním případě spíše obětí nepružného soudního systému, který se nedokáže vypořádat se dvěma legislativními změnami v právní úpravě zákona o vyvlastnění, k nimž během dlouholetého jednání došlo.
(fr)