Pražský rodák a absolvent architektury se podílel na přípravě a realizaci české expozice na Světové výstavě v Bruselu 1958. V 60. letech se přestěhoval na Jablonecko, kde působil v různých státních institucích jako projektant a kde vytvořil své asi nejznámější dílo, jablonecké Výstaviště. I v důchodu (od r. 1979) se těší zdraví a nadále se věnuje architektuře. Nedávno oslavil v rodinném kruhu 90. narozeniny.

Které své dílo považujete za architektonicky nejdokonalejší a které máte osobně nejraději?

Určitě to je ocelový pavilon bývalého Výstaviště v Jablonci, kde se podařilo zvládnout velkou výstavní plochu rozčleněnou do sedmi menších prostorů, které postupně vřetenovitě sestupují členitým terénem. I po rekonstrukci se našlo plné uplatnění pro kulturní život Klubu Na Rampě a podařilo se také spojit podzemní prostory se suterénem nové hlavní budovy.

Zavzpomínejte trochu právě na tuto svou nejznámější jabloneckou realizaci. Za jakých okolností dílo vznikalo?

Na počátku byl rozbitý Jablonec uprostřed překrásné krajiny. Profesoru Vorlíčkovi bylo tehdy líto vyvážet na skládku karty s našitými vzorky perlí. Ukládal je do budovy budoucího muzea, čímž položil jeho „základní kámen“. Pak byl jmenován novým ředitelem muzea Stanislav Urban, který se se svými spolupracovníky pustil do třídění a koncepční práce. Roku 1959 byla v muzeu otevřena první výstava bižuterie, zatím jen ve dvou přízemních sálech. Mezi návštěvníky byl zaznamenán nečekaný ohlas, který nastartoval úspěšnou tradici jabloneckých bižuterních výstav. Vznikla potřeba rozšířit prostory k prezentaci.

V roce 1964 už šlo vše ráz na ráz. Během rekordního času osmi měsíců jsme stačili připravit prováděcí projekt, výrobu ocelové konstrukce, montáž i uzavření výstavních prostor. Hodinu před zahájením výstavy jsme ještě sháněli speciální šrouby, abychom namontovali ke schodišti madla… Zbouráním starých objektů vznikl i nový a podle mne velmi přívětivý prostor před vchodem do výstaviště. Jedna z prvních pěších zón v Jablonci! V nových prostorách mohly po roční odmlce pokračovat výstavy, a to hned s mezinárodní účastí. Od roku 1965 se ve tříletých periodách konalo dalších devět výstav skla a bižuterie, kterých se zúčastnily neuvěřitelné 4 milióny návštěvníků. Jablonec znal v té době snad každý. Přestože každá výstava, a zejména ta první v roce 1965, znamenala velké nasazení všech zúčastněných, rád na toto období mého života vzpomínám.

Které vaše další realizace se v Jablonci či jeho okolí nachází?

Jedná se hlavně o rekonstrukce různých staveb a jejich interiérů. Např. Městská knihovna v budově staré radnice, Muzeum skla a bižuterie či tehdejší Oborové ředitelství Jablonecké bižuterie. Pro Preciosu jsem realizoval stavbu a interiéry budovy ředitelství a podnikovou chatu v Harrachově.

Současné jablonecké „výstaviště“ má své zastánce i odpůrce. Jak na tuto stavbu pohlížíte vy?

Při řešení pavilonu Eurocentra se podařilo autorům vtěsnat do interiéru velký i malý sál, učebny, klubovny atd. Vše ku prospěchu obyvatel města. Přivítal jsem i přímé propojení prostor ocelového pavilonu A se suterénem nového Eurocentra, což je vhodné zejména pro pořádání velkých akcí. Snad jen jedna malá výtka: domnívám se, že současné řešení části náměstí před vchodem není ještě dotažené do konce. Za zbouranou kašnu tu není vhodná náhrada a něco tu jaksi chybí. Je potřeba zdůraznit přístup k hlavnímu vchodu do pavilónu A a Klubu Na Rampě tak, aby „nasál“ návštěvníka z náměstí rovnou do areálu.

V devadesátých letech jste na radnici působil ve funkci městského architekta. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Tato funkce byla tenkrát spíše ochranářská než tvůrčí. Jablonec měl štěstí na krajinu, předky a jejich cit pro začlenění staveb. Z Petřína je Jablonec od nepaměti městem utopeným v zeleni, které rámují Královka, Bramberk, Kynast, Proseč a Černá studnice.

Co vám v poslední době udělalo radost?

V požehnaném věku mi velkou radost přineslo narození pravnuka Matýska, který se má čile k světu. A moje plány do budoucna? V šuplíku mám připravený ideový návrh kompletní rekonstrukce historického domu při zachování jeho původního stylu. Realizace už je ale v rukou mých potomků. Mně zbývá jen „dohlédnout“ a pomoci radou při brzké realizaci.

Panu Pelantovi přejeme dodatečně vše nejlepší k jeho 90. narozeninám.

(kh)