Mačkáři

Zanikající řemesla

Pojem mačkání se vžil pro tvarování drobných skleněných výlisků. Název tomuto specifickému způsobu lisování skla dalo „zmáčknutí“ nahřáté skleněné tyče do formičky. K tomu se používalo speciálních dlouhých dřevěných a kovových kleští, jejichž objev znamenal doslova průlom.

Ruční mačkání se nejprve provádělo pouze s pomocí tohoto jednoduchého nástroje, později na jednoduchém ručním mačkadle, kterému se říkalo kaplovka. Ačkoliv sklářská výroba dosáhla svého rozmachu v Jizerských horách už ve druhé polovině 19. století, k mechanizaci tohoto náročného odvětví došlo až po druhé světové válce. Ale to už předbíháme vývoj zdejší výroby a řemesel. Šlo o časově poměrně krátkou epizodu, jejíž úsvit nastal v době, kdy výroba ve sklářském a bižuterním průmyslu nabírala obrátek. Bohatli lidé i obce a Jablonec byl na základě nebývalého hospodářského rozmachu povýšen na městys.

Mačkáři tady patřili k nejrozšířenějším profesím. Podle historika Petra Nového z Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou dávalo už kolem roku 1827 mačkání skleněných polotovarů do tvarů bižuterních kamenů, perlí, knoflíků, lustrových ověsů či módních flakónků práci zhruba šesti stovkám dělníků. To představovalo deset procent obyvatel, kteří se sklářskou výrobou zabývali.

Mačkárny - drikety

Mačkání skla dalo název i typickým budovám s jedním nebo dvěma specifickými dýmníky, které vyrůstaly na jizerskohorských stráních. Malým objektům se říkalo mačkárny a dle německého slova Druckhütte i drikety. Ve druhé polovině 19. století se jich tady dalo napočítat na sto šedesát. Přispěla k tomu nejen stále větší obliba skleněných perlí, ale i tehdy nastupujících mačkaných skleněných knoflíků bez kovové podložky, které se daly přišívat bez kovového ouška. Ve své době šlo o převratnou technologii, jejíž autorství je s největší pravděpodobností připisováno mačkáři Andreasu Peukertovi z Nové Vsi nad Nisou.

Obrovské cti se zdejším mačkářům dostalo na pražských průmyslových výstavách ve 30. letech 19. století, kde se kromě nabídky nejrůznějších druhů perlí, setkaly s obrovským zájmem luxusní mačkané knoflíkové kameje a knoflíky.

Přizpůsobivost horalů

Ještě na jednu zajímavou věc jsem při pátrání po téměř zapomenutých řemeslech narazila. V publikaci „Jablonecký knoflík autorů L. Kybalové, P. Nového a Š. Sirůčkové jsem narazila na pasáž uvádějící, že v roce 1848 nabyla obliba skleněného mačkaného zboží takové míry, že „smržovští rytci skla Seidelové se přeorientovali ze své branže na rytí mačkářských kleští pro výrobce knoflíků“.
Jedná se o drobnost v historii jednoho rodu či profese. Z pozice člověka, jenž hledí zpět o 160 let však má obrovský význam. Svědčí nejen o pracovitosti a houževnatosti, ale rovněž o obrovské adaptabilitě tehdejších obyvatel. Lidí, kteří vtiskli zdejšímu kraji trvalou stopu i tradici. Tradici vyrůstající ze skla - materiálu tvrdého jako jejich život v předminulém století a zároveň křehkého a barevného, jako fantazie těch, kteří ji později rozvíjeli a prohlubovali očima a rukama výtvarníků.

(sve)

Vytvořeno 2.4.2008 10:48:31 | přečteno 5820x | Petr Vitvar