Historické perličky

Duben - měsíc bezpečnosti!

Bývalo to dubnové heslo v dobách předsametových. Vybaví se mi vždy silnice posetá zelenými příslušníky VB na čekané, v dubnu často doplněných i „pé-es-vé-báky“ (pomocná stráž VB). Byli to dobromyslní občané s páskou na ruce, kteří pomáhali zeleným příslušníkům v hlídání veřejného pořádku. S dobou minulou je spjat i pojem „esenbák“. To bylo označení pro všechny příslušníky Sboru národní bezpečnosti - jinými slovy policie mezi lety 1945 - 1990.

Všichni hlídali všechno

V dubnu se hlídalo především dodržování pravidel silničního provozu, kontrola technického stavu vozidel, ale i to, kdo, kdy a kam, hlavně v pracovní době, jede a co kdo komu kam veze. Tak to bývalo alespoň za dob mého dětství. V raných letech minulého režimu byla bezpečnost zaměřena proti nepřátelům vnějším a v Jablonci pak i proti těm vnitřním.

Jablonec musel být vskutku bezpečným městem! O veřejný pořádek se zde staral kdekdo. Od uniformovaných příslušníků bezpečnostních sborů - „vébáků“ a „esenbáků“ (nejdříve modří, potom zelení), přes neuniformované kriminalisty až po tajné a pověstné „estébáky“. Svou troškou do mlýna přispívala i dělnická „pěst strany“, tedy lidové milice. A proti vnějšímu nepříteli stálo vojsko, do kterého spadala i pohraniční stráž. Ti však krom ukázkových akcí v Jablonci vidět nebyli. Veřejný pořádek ale ležel na srdci i laickému živlu - hlavně členům uličních a později občanských výborů a v neposlední řadě i všímavým sousedům (a zdaleka to nebyli jen straníci!). Nezaháleli ani pionýři. Je znám záměr technických služeb z 60. let, kdy se měly stavět dvoučlenné pionýrské hlídky, jež by procházely městem a upozorňovaly občany, aby neodhazovali papírky. Zda a s jakým úspěchem se záměr realizoval, o tom jsem se už nedočetl.

Doba byla nepřehledná, proto bylo třeba mít přehled

S výstavbou socialismu rostl i odpor vykořisťovatelské třídy, která sahala k nejrafinovanějším formám záškodnictví. Na každém kroku se páchaly hospodářské škody a způsobovaly potíže. Aby to měly osoby s nečistými úmysly co nejtěžší, zavedla vláda od léta roku 1953 systém domovních knih. V každém domě musel domovní důvěrník takovou knihu vést a zapisovat všechny návštěvy, které zde setrvaly přes noc. Muselo se zapisovat, kdo, odkud, ke komu a proč přijel, jak dlouho se zdrží, a kam pak pojede. Nutno říci, že knihy nebyly tak úplně výmyslem komunistického režimu, nýbrž určitý systém policejních hlášenek přetrval z války. Knihy byly zrušeny již v roce 1958. Tehdy živlové už dávno seděli (dokonce je už zase začínali pouštět), domovní důvěrníci s tím měli leda tak opletačky a soudruzi z národního výboru to museli navíc ještě kontrolovat.

A s jakým pochopením se takováto péče o bezpečnost a veřejný pořádek setkávala u některých občanů? Pro ilustraci citujeme jeden přípis občanského výboru určený VB z r. 1958: „K dožádání sděluji, že Z. J. nemá v okolí dobrou pověst. Jmenovaný velmi často mění svoje zaměstnání, přičemž jeho pracovní morálka je velmi špatná. Veškerý svůj výdělek utratí za alkohol, vzhledem k tomu, že veškeré peníze utratí za alkohol, chodí potom roztrhaný. Nedbá na svůj zevnějšek a při tom ještě nadává na dnešní lidově demokratické zřízení!“

Lukáš Pleticha

Vytvořeno 2.4.2008 10:48:25 | přečteno 2964x | Petr Vitvar