Z Jizerských hor do Brazílie 3

Vzpomínky emigranta Josefa Umanna (1850 - 1927)

Již dvakrát jsme se ponořili do druhé poloviny 19. století ve zdejším kraji. Tentokrát krátký seriál, uváděný před březnovou návštěvou krajanů z Brazílie, zakončíme.

Po přechodné konjunktuře přišly opět zlé časy. Umannovi však patřili k těm odvážným a činorodým lidem, kteří se rozhodli hledat lepší život za mořem, neboť ve zdejších poměrech už ztratili naději. Nová životní etapa pro ně začala 5. 5. 1877.

„Povzbuzeni dopisy psanými vystěhovalci, kteří již dříve našli nový domov v Brazílii, rozhodli jsme se pro emigraci právě tam,“ vzpomíná tehdy sedmadvacetiletý Umann. Plavba přes oceán trvala tři týdny a potom ještě pokračovala.
„Na jih s námi cestoval velký počet jiných, převážně barevných pasažérů. Na těch mohl steward vydělat více, museli jsme se proto z obsazených kójí překotně vystěhovat. Snažili jsme se získat kousek místa, na kterém jsme, ležíce nebo skrčeni na bobku, mohli vzpomínat na krásné a dobré ubytování na zaoceánské lodi. Byly to poměry, které živě upomínaly na přepravu černých otroků,“ vzpomíná Umann na tristní podmínky cesty a pokračuje: „Po dvoudenním odpočinku nás poslali na malém parníku dál. Byla to dosti zlá cesta. Moje žena měla úporné bolesti zubů, dvouletou dcerku jsem umístil u jedné spřátelené rodiny. Já sám a několik dalších mužů, kteří lépe snášeli námořní cestování, jsme se zahalili do zimních kabátů a přitiskli se těsně k parnímu kotli, abychom zachytili trochu tepla.“

Dne 29. června dorazili naši poutníci konečně k cíli a našli útočiště v přistěhovalecké ubytovně. „Nemocní se zotavili a všichni jsme se upřímně radovali, že jsme konečně dosáhli zemi našich nadějí, zapsal si do deníku Josef Umann. Po vyřízení formalit se vydali do jednotlivých kolonií, kde jim byly tamní správou přiděleny pozemky. Ovšem pod tímto pojmem si nemůžeme představit kus země připravený ke stavbě obydlí či osetí.

„Byl nás docela veliký počet, ponejvíc průmyslových dělníků a řemeslníků, kteří jsme opustili požehnanou zemi svatého Václava, abychom si na dalekém jihu vybudovali lepší existenci. Mnoho z nás však bylo ze začátku dosti zklamáno drsnými poměry. Temný prales se svými obrovskými stromy a neproniknutelnými houštinami, kde jsme si každý krok vpřed museli vybojovat mačetou, tvrdá a nezvyklá práce, k tomu drahota vyvolaná špatnou úrodou v důsledku sucha. Muselo se šetřit a uskrovňovat, vypůjčovat si to nejnutnější od starých kolonistů až do další úrody, která ale dopadla také špatně, protože deštivé období, jež nastalo po vykácení lesa, neposkytlo jediný příznivý den.

Potom, co jsem vypálil rocu a postavil malou chatku, přikročil jsem k budování stálého obydlí. První večer, kdy jsme spali v našem novém domově, utěsnil jsem jenom jeden kout, aby nás vítr a déšť neobtěžoval. Přesto si myslím, že žádný král se ve svém paláci necítil šťastnějším než já tenkrát v mém prvním domě,“ končí Umann vzpomínky, v nichž později pokračovaly jeho dospělé děti.

Josef Umann vybudoval v brazilské kolonii Linha Cecilia pomocí těžké práce, odříkání i nezdolného optimismu zázemí pro svou rodinu. Pro krajany, mezi nimiž bychom našli rodiny českých Němců z Příchovic, Tanvaldu či Janova nad Nisou - Preusslerovi, Freudenbergovi, Luxovi, Dresslerovi atp. - se stal jednou z vůdčích osobností. Svými vědomostmi a zkušenostmi jim pomáhal v různých životních situacích. Napsal odbornou příručku pro osadníky, vyznal se dokonce i v léčitelství. Byl průkopníkem při zakládání pěveckých a čtenářských spolků, stál u zrodu tamní školy a dokonce v prvních letech sám vyučoval. Až do pokročilého věku se zajímal o pokrok všeho druhu a mnoho času i peněz obětoval na pokusy, jak zlepšit výnosy v zemědělství. Zemřel v 77 letech.

(sve)

Přeložila Christa Petrásková

Předchozí části:

Vytvořeno 29.2.2008 11:55:51 | přečteno 3227x | Petr Vitvar