Václav Špillar

Cestovatel, fotograf a publicista
Narodil se v Jablonci v roce 1961 a od té doby zde žije. Vystudoval Strojní fakultu VŠST v Liberci a po vojenské službě nastoupil do Strojírenského zkušebního ústavu v Jablonci. Od roku 1989 učil na zdejší průmyslové škole, po čtyřech letech se však rozhodl s kantořinou skončit a začal se spolu s manželkou věnovat publikační a vydavatelské činnosti. V poslední době se prezentuje i jako fotograf.
Vyměnit učitelskou kariéru za nejistou dráhu vydavatele, to vyžaduje odvahu. Nelituješ toho někdy?
Povolání učitele mě bavilo hodně a nebylo to lehké se s ním rozloučit. Lákalo mě ale cestování a ne všude se dá cestovat jen o letních prázdninách. A tak jsem se zkrátka musel rozhodnout a dnes už toho nelituji. Dá se říct, že „vším, čím jsem byl, byl jsem rád!“
Cestování patří k dnešnímu stylu života. Vím, že všechny cesty podnikáš spolu s manželkou a teď už i synem. Kdy vás to „chytlo“?
Cestování mě lákalo už od dětství, takže spíš záleželo na možnostech kdy a kam jet. S manželkou jsme začali cestovat hned poté, co jsme se seznámili a naše první společná cesta vedla v roce 1986 do bulharských hor. Často jsme jezdili do Vysokých Tater a v roce 1989 jsme s turistickým oddílem Tatran podnikli cestu do Kazachstánu a Kirgizie.
Vaše cesty dosud směřovaly spíš do civilizovaných krajů. Nelákala by tě nějaká „divočina“?
Divočina mě určitě láká a stále ji hledám. Ale co to vlastně je divočina? Například Austrálie je velmi civilizovaná země. Jsou zde ale obrovská, rozsáhlá území, jako Kimberly či Arhemská zem, která jsou větší než naše republika, jsou téměř liduprázdná a člověkem naprosto nedotčená. Nevedou tudy žádné zpevněné silnice a benzínové pumpy - jediné známky civilizace jsou od sebe stovky kilometrů. Nebo USA. Mají propracovaný systém národních parků, do nichž sice jezdí miliony lidí ročně, ale ti se pohybují hlavně po silnicích a okolo informačních center. Když si dáš batoh na záda a jdeš do divočiny, můžeš jít stovky kilometrů a nepotkáš jediného člověka. Naproti tomu v jedné z nejodlehlejších oblastí Namibie - v Kaokolandu - v jednom z mála míst Afriky, kde ještě žijí volně sloni, nosorožci a lvi mimo národní parky, narazíš často na vesnice domorodých Himbů.
Plánuješ cesty podle toho, aby se z nich dala napsat nová knížka?
Ano! To je trochu problém, který mě tíží. Spojili jsme naše cestování s vydáváním knih a to nás teď trochu svazuje. Vydáváme celou cestopisnou řadu s názvem Toulky světem. Každý její díl má v názvu jméno kontinentu a podnázev. Například „Afrika - Jiný svět“ či „Austrálie - Pouští a pralesem“ atd. A tak přesto, že bychom rádi jeli třeba znovu do Afriky, musíme výběr destinací trochu podřizovat požadavkům trhu.
Donedávna tě nikdo neznal jako fotografa a pak najednou vystavuješ v Severočeském muzeu v Liberci, v pražské Staroměstské radnici, v plzeňském muzeu. Výstavy ti zahajuje primátor Prahy, starostové... Nemáš pocit, že jsi začal tam, kde jiní končí?
Tuto otázku už mi nedávno položil Jan Strnad v Galerii My. Napřed jsem nepochopil, co tím myslí. Ale domnívám se, že teď už to chápu. Máš zřejmě na mysli, jakým směrem se chci dál rozvíjet. Po pravdě, moc jsem o tom nepřemýšlel. Vím jistě, že bych rád dál vystavoval a nemusí to být jen v Praze a velkých městech, i když samozřejmě Staroměstská radnice je mezi fotografy pojmem. Mým cílem je fotografie představit co možná největšímu počtu zájemců. Teď připravuji výstavu v děčínském muzeu a na podzim bych rád představil úplně novou kolekci fotografií v libereckém muzeu. Mimoto jednám i v dalších městech.
Máš-li teď renomé fotografa-krajináře, neuvažuješ o vydání publikace, jejímž námětem by byly krásy domova?
Takovou publikaci bych vydal velice rád, ale není to jednoduché. O naší zemi vyšlo a vychází velké množství knih, některé od velmi dobrých fotografů. Pokud bych takovou knihu vydal, pak bych si přál, aby se zařadila k těm nejlepším. Často jezdím po celé republice a vím o mnoha místech, která bych chtěl nafotit i v jakých podmínkách, ale vyžaduje to mnoho času. Když jedu třeba po Austrálii, snažím se samozřejmě pořídit také co nejlepší snímky. Ale když je vyvolám, musím z nich něco vybrat, nebo nemám nic. Prostě musím být s některým z nich spokojen, protože se tam třeba už nikdy nepodívám. Naproti tomu, když vyfotím něco u nás a nebudu s tím zcela spokojen, řeknu si, musím tam ještě jednou nebo dvakrát, třikrát... O to je ten výběr složitější než u fotek ze světa. Přesto doufám, že jednou knihu o krásách Čech vydáme, protože si ji nepochybně zaslouží.
(os)