Lučanská pozdvižka - pozapomenutá revolta

Dne 29. ledna 1890 se vzbouřili sekáči perliček proti strojům v Lučanech a následně přijel 5. února do Jablonce obhlédnout situaci český místodržitel hrabě František Thun.

Skleněné sekané a broušené perličky patřily od třicátých let 19. století k důležitému tovaru v rámci tzv. jabloneckého zboží. V Evropě i v zámoří je kupovali zejména galanterní a oděvní firmy, v exotických destinacích domorodci. Domácí výrobci v Jizerských horách z nich zhotovovali drobné galanterní a dekorativní předměty. Technologie výroby perliček pocházela z italských Benátek a díky „únikům informací“ z této lokality byla též vylepšována na Jablonecku. Doslova požehnáním pro zdejší sekáče a brusiče perliček byly stavby železnic v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, s nimiž do kraje přišli benátští mostaři a tuneláři znalí moderních postupů při výrobě perliček, které od nich místní získali.

Co naopak Benátčané neznali, to bylo zdobení povrchu perliček tzv. listry (kovovými povlaky), zlacením, stříbřením a platinováním. Problémy jim činily i některé barvy, především černá, která byla od šedesátých let 19. století v oděvním průmyslu ze všech nejoblíbenější. Když proto jizerskohorská výrobní kapacita nedostačovala, neváhali exportéři do kraje k barvení dovážet surové benátské perličky, které pak samozřejmě expedovali jako jablonecké.

Od třicátých let 19. století se perličky sekaly z foukaných dutých trubiček dodávaných sklářskými hutěmi na upravených šlapacích brusech (tzv. klemprdách). Poté se brousily a mechanicky leštily. Technologické inovace se týkaly zejména procesu broušení, kdy šlo o to kvalitně obrousit co největší množství perliček za krátkou dobu. Centry sekání a broušení se staly v „německých“ horách Smržovka s Novou Vsí, v „českých“ Zásada a Držkov.

Ludwig Breit (1845-1913), obrázek se otevře v novém okněZavedení strojů

První velká odbytová krize stihla interesenty v perličkách po roce 1873, a to nikoliv kvůli právě vypuknuvší světové finanční krizi, ale z důvodu odklonu módy od nášivek. Stejná situace - ještě tíživější - se opakovala po roce 1885. Benátčané proto začali v osmdesátých letech 19. století sekat perličky strojně, čímž jejich prodejní cenu velmi snížili. Jablonečtí podnikatelé byli nuceni na tento trend co nejrychleji zareagovat. Využili k tomuto účelu svých obchodních cest do Benátek. Josef Riedel ml., společník sklářsko-textilní velkofirmy z Dolního Polubného, si v roce 1886 dovezl návod ke stavbě stroje a k tomu i italské dělníky. O dva roky později si vlastní stroj po seznámení se s italskými vzory sestavila i lučanská firma Ludwig Breit. Tehdy též Riedlové uvedli v Příchovicích do provozu továrnu na výrobu perliček s denní produkcí 10 tun.

Pouhý jeden stroj údajně nasekal za hodinu až 225 tisíc kusů perlí, kdežto zručný sekáč nejvýše 4 tisíce - zastal tedy práci 56 dělníků. Jen Breit provozoval šestnáct strojů - nahradil tedy 896 sekáčů! V oboru přitom působilo kolem dvou tisíc lidí. Mzda díky takové konkurenci klesla z dřívějšího 1 zlatého 50 krejcarů denně na 20 krejcarů. Mnozí sekáči se dostali do vážných existenčních potíží, protože nebyli schopni „přes noc“ přizpůsobit svůj letitý životní standard nové situaci. Do kraje zavítaly hlad a nepokoje. Stav na počátku roku 1888 zvládli místní podnikatelé ještě vyřešit svépomocnou sbírkou pro potřebné. Zkraje dalšího roku však události dostaly mnohem rychlejší spád.

Vzpoura a její potlačení

Přes snahu místních samospráv o řešení krizové situace jednáním se státními orgány a zvýšenou policejní ostrahou se ve středu 29. ledna 1890 vypravily asi dvě stovky nespokojenců ze Zásady do Lučan nad Nisou s cílem zničit Breitovy sekací stroje. Dav postupně rostl i díky tomu, že mnozí byli doslova vytahováni z chalup a nuceni přidat se k průvodu, další zase vedla zvědavost. Připojili se němečtí dělníci ze Smržovky a po řadě incidentů - například vyplenění perličkového skladu novoveského líferanta Heinricha Wankeho - dav ozbrojený vztekem a holemi dorazil k Breitově brusírně v Lučanech, kde se nacházely nenáviděné sekací stroje.

Dělníci ignorovali domluvy tří četníků (jeden byl posilou ze Smržovky!), vnikli do brusírny a zničili jak stroje, tak surové sklo i nasekané perličky. V běsnění se mužům vyrovnaly i některé ženy. Poté, co se brusírnu nepodařilo podpálit, táhl dav dále do centra obce s úmyslem zničit ještě zásoby hotového zboží v Breitově soukromé vile. Do Lučan mezitím dorazila policejní posila z Jablonce - komisař a strážmistr - ani ti však s dělníky nic nezmohli.

Před vilou na vzbouřence čekal starosta Panzner. Breit se mezitím schoval v kanceláři jeho úřadu, doma však nechal ženu a syna, který právě slavil dvacáté čtvrté narozeniny. Starosta se snažil dělníky od ničení odvrátit peněžním darem, ale nepochodil. Úředním osobám se alespoň podařilo přimět jakousi delegaci nespokojenců k jednání s Breitem, ani to však nevedlo k cíli. Mezitím se někteří z rebelantů začali dobývat do Breitova dvora, odkud se je snažili četníci s nasazenými bodáky vystrnadit. V nastalém zmatku a strkanici o nabité pušky vyšla rána, jež zasáhla jednoho z dělníků přímo do hlavy. Bitka zesílila, potlučení četníci se stáhli, na zemi zůstali další dva těžce ranění, kteří posléze zemřeli. Sklad perliček na Breitově dvoře byl vyrabován. Když dělníci dostali avízo, že se od Jablonce blíží vojsko, stáhli se do svých domovů.

Následovaly tresty

V kraji pak nastaly těžké časy. Armáda oblehla Zásadu, nikdo nesměl z obce ven, v místní škole byla zřízena vyšetřovna a každý musel prokázat, kde se v době pozdvižky zdržoval. Trestům vyneseným po hromadném procesu v létě roku 1890 neuniklo celkem 87 lidí, z nichž 34 patřilo mezi zásadské občany.

Na bezprecedentní událost rychle reagovaly orgány státní správy. Již 5. února 1890 přivezl do Jablonce vlak českého místodržícího hraběte Thuna. Ten přijal delegaci složenou z místních průmyslníků a slíbil podpořit jejich sbírkovou charitativní akci celozemskou působností, pokud nepominou české okresy Železný Brod a Semily. Podnikatelé přání Jeho Excelence vyhověli. Během dvoudenního pobytu Thun navštívil jabloneckou průmyslovou školu, chlapeckou a dívčí měšťanku, exportní domy Emil Müller a Eduard Dressler i samotné Lučany, kde si prohlédl zničenou brusírnu. O své místo brzy nato přišel penzionovaný okresní hejtman Fischer, jehož nahradil Thunův energický úředník Stadler von Wolfersgrün.

Nešťastné události pragmaticky v roce 1891 shrnul jablonecký kronikář Adolf Lilie: „Žijeme v čase strojů a velkokapitalismu; soutěž s těmito dvěma je pro chudé dělníky velmi těžká, ale nikdo nesmí své právo na práci a chléb prosazovat ničením strojů.“

Petr Nový
Muzeum skla a bižuterie

Vytvořeno 28.1.2010 14:33:23 | přečteno 3202x | Petr Vitvar