Petr Karásek

Představujeme zastupitele města

Slyšela jsem o vás, že máte rád sport a hodně se mu věnujete, v létě běháte, v zimě lyžujete. Účastnil jste se někdy hromadných závodů, jakými je třeba Jizerská 50?

Jako dítě jsem rád běhal orienťáky, jako větší dítě jsem zkoušel atletiku - skákat do výšky, ale táta Janků mi po právu naznačil, že jsem na to kopyto, doporučili mi chůzi, ale ta mi přišla legrační. Hrál jsem v dorostu a na vysoké škole volejbal, později jsem začal rekreačně běhat. To dělám dodnes - obden na hodinu, někdy mám dokonce pocit, že běžím. Častěji pak pocit úporného posuvného pohybu vpřed. Ty laufy jsem kdysi jezdil hodně - Bieg Piastów, Šumavský i Jablonecký maratón, Krušnohorskou i Jizerskou 50, Krakonošův běh, Krkonošskou 70.

Jste ambiciózní a dravý typ? Pouštíte se rád do obtížných projektů? Jak moc jste za téměř dvacet let od listopadu 1989 musel změnit svoje ideály?

To je pomalu na nějakou dílčí životní bilanci. Vždy jsem měl ambice dělat dobře školu a pak práci, ale vy myslíte spíše ambice politické, společenské. Kdo měl tyto ambice za bolševika - byl v KSČ a předváděl se v mládí ve svazáckým kroji. Já ne. Z principu, z přesvědčení, ze všeho, co ve mně bylo. Ani za nic. Mě potřebovali v Geofyzice Praha na práci a bylo to bezvadný - ložiska rud i nerud, uhlí, vodní zdroje, ochrana životního prostředí, příprava podkladů pro různé stavby po celé republice. Sedmnáctého listopadu 1989 jsme byli kousek od Benátek n. J. na akci, kterou básnicky zaměřený investor nazval „Hnojná koncovka“ - šlo o průzkum v rámci přípravy stavby velkého vepřína. Co nejrychleji jsme to dodělali a jeli do Prahy. Na podniku ti, co měli ambice, házeli hrdinně na zem stranické legitimace, jiní na poslední chvíli podepisovali Chartu a Několik vět a snažili se proniknout co nejblíž k Laterně Magice. Já jsem stál opřený o zeď na Václaváku, sledoval balkóny s Krylem, Hutkou a Gottem, Havlem a Dubčekem, pro tuto chvíli sjednocené davy a říkal si, až se tohle v budoucnu v boji o ambice názorově rozejde, to bude v Čechách mazec. Pak jsem převzal dceru a odjel domů do Jablonce. Tady byla generální stávka, plné náměstí, já jsem s tehdy čtyřletou dcerou sáňkoval nad kostelem v Janově, do toho sirény. Zpíval jsem si Třešňákovu (ten se vrátil až za rok) písničku o tom proletáři „jen ty rozezvučíš sirény a zvony, rozhazuješ žhavé, tmavě modré špony“, dcera se ptala, proč ten pán rozhazuje kuny, vysvětlil jsem jí rozdíl mezi šponou a kunou, jeli jsme autobusem zpět, na Ruďáku ti s ambicemi právě slézali z podstavců a já šel domů dělat dítěti večeři. Pak jsem měl ambice mít s kamarádem firmu na průzkumy a projektovou a inženýrskou přípravu staveb a to bylo bezvadný.

V prosinci 1996 jsem si řekl, že bych mohl být aktivnější a vstoupil jsem do ODS. Hlavně na práci a bylo to taky bezvadný. Parky, kina, ulice, náměstí, kostel, výstaviště, byty, sportoviště, kanalizace, měl jsem pocit, že to mluví samo za sebe a za tvůrčí autorský tým. Pak jsem měl jednou ambice být starostou, jenže jak v těch ambicích, zdá se, neumím moc chodit, tak moji předchozí práci ambiciózní opozice různě shazovala a pomlouvala a já na to nejspíš neuměl správně reagovat. Teď, kdybych měl ambice, tak bych asi měl já shazovat a pomlouvat, ale to nedělám. Moje představa politiky jako volné soutěže myšlenek není v dnešní praxi mediálně podbarvovaného včasného zajišťování hlasovacích většin a uzavírání různých dohod taky příliš ambiciózní. Takže shrnuto, spíš než přes ambice jsem i po dvaceti letech víc přes ty hnojný koncovky. Práce mě pořád baví, rád se pouštím do všeho a je to zase bezvadný.

Máte větší rodinu než je dnes obvyklé. Čím je pro vás rodinné zázemí? Snažíte se, aby vaše děti uspěly tam, kde vám se to zcela nepodařilo?

Svoji ženu Pavlínu jsem poznal v roce 1991, vzali jsme se v červnu 1992 a miluju ji dodnes úplně stejně, jako tenkrát. Je to nejhodnější a nejobětavější člověk, kterého znám. Po všech předchozích vztahových omylech a zmatcích jí nikdy nepřestanu být dost vděčný za ty krásné společné roky. Děti máme tři - dcery 24 a 16 let, syna 15 let. Snažili jsme se jim věnovat odmala, jak jen to šlo. Už jsou velké. Pavlína by chtěla ještě jedno miminko, ale já se už na to cítím moc starý.

Máte nějaký nesplněný sen - cestování, domek, potápění - jakýkoli, který stále odkládáte, protože buď nebyl čas, nebo neuzrála ta správná doba?

Odmalička je mým velkým koníčkem hudba - učil jsem se roky na piáno a na hoboj. Na gymplu jsme měli komorní orchestr, který nezapomenutelným způsobem řídil pan profesor Hošek, hrával jsem na koncertech hudební školy. Pak kytara, písničky, to byl jednu dobu taky můj svět. Rád bych se k tomu všemu po více než dvaceti letech aktivněji vrátil. A úplně nejradši bych si chtěl zazpívat s bigbítovou kapelou. I když víte, jak to je. V duchu si zpívá čistě každý, když pak spustí nahlas, nedá se to mnohdy poslouchat.

(fr)

Mgr. Petr Karásek

narozen: 31. 3. 1957 v Jablonci nad Nisou
rodina: ženatý, manželka Pavlína, 3 děti
vzdělání: obor užitá geofyzika na PřF UK Praha (1976 - 1981)
zaměstnání: od r. 1981 dodnes jako (dnešní terminologií) projektový manažer v oblasti průzkumů a přípravy staveb
člen ZM: od roku 1998, 2002 - 2006 místostarosta pro rozvoj města
záliby: hudba, sport
co mám rád: hory, pohyb krajinou, fotbal
co mě štve: vlastně nic
Vytvořeno 2.2.2009 16:00:47 | přečteno 2880x | Petr Vitvar