Návštěvníci vernisáží výstav v Univerzitní galerii N a Městské galerii MY jej dobře znají. Svým poutavým a vždy nadmíru fundovaným vystupováním dokáže navodit atmosféru, která se přenese na přítomné v sále a učiní ze zahájení výstavy příjemnou událost. Historik umění a kurátor Oldřich Palata žije od roku 1945 v Jablonci, jeho celoživotním působištěm je ale Severočeské muzeum v Liberci.

„Nechápu jako prohřešek vůči městu, kde bydlím, že jsem tu nikdy nepracoval v oboru, který jsem vystudoval. Vždyť v dobách, kdy v našem muzeu působil pan doktor Scheybal, nás jezdilo z Jablonce do Liberce dokonce pět. V libereckém muzeu jsem dostal svou první příležitost pracovat jako kurátor a již jsem zde zůstal.

Díky cestám do zahraničí jsem se přesvědčil, že Severočeské muzeum je jedno z nejlepších muzeí na světě a jeho sbírky jsou v některých uměleckých oborech opravdu prvotřídní. Důležité je, že si na rozdíl od mnoha slavných světových institucí uchovalo lidské měřítko. Projdete jeho sály za hodinu, nebo zde můžete pobýt půl dne, a přitom nejste z prohlídky unavení.

Naše muzeum je respektované ve světě, díky čemuž jsem měl možnost pořádat celou řadu výstav v zahraničí - v Japonsku, Jižní Koreji, Spojených státech, v některých evropských městech. Vždycky je to neuvěřitelná škola života, když náhle vidím, jak předměty, které důvěrně znám z depozitáře, jakoby zázrakem ožijí, zazáří v novém prostředí a upoutají pozornost návštěvníků v cizích zemích. To je velké štěstí pro kurátora každé výstavy.“

Jak vidíte ve světle problémů, které postihly sklářský a bižuterní průmysl, osud věhlasných severočeských uměleckých škol?

Už jsme zažili doby, kdy se uměleckoprůmyslové školy zdály být nadbytečné, dokonce se rušily, a přece existují dodnes. Asi nebudou fungovat v takovém rozsahu a v takové podobě jako nyní, ale věřím, že přečkají i současné kritické období. Pokud bychom zrušili školy, přišli bychom o odborně vzdělanou mládež, bez níž můžeme zmíněné obory definitivně odepsat. Myslím, že velkou zodpovědnost dnes mají pedagogové, kteří musí v těchto složitých časech své žáky maximálně motivovat vlastním příkladem. Tak tomu bylo například v začátcích železnobrodské sklářské školy v roce 1920. Mladí umělci-učitelé sem přinesli to nejlepší, co mohli studentům dát - svou invenci, své zaujetí - a dokázali je přenést na své žáky. Stále se budou rodit výtvarně talentované děti a je těžké si představit, že by neměly kde své vlohy rozvíjet. V tom vidím velkou odpovědnost celé společnosti.

Působíte jako pedagog na vysoké škole uměleckého zaměření, cítíte také vy sám takovou odpovědnost?

Jako externista učím na Katedře designu při textilní fakultě Technické univerzity v Liberci. Tato katedra má své pracoviště již sedm let také v Jablonci, o čemž zde, myslím, bohužel jen málokdo ví. Snažím se studentům zprostředkovat s uměním co nejužší kontakt. Proto organizuji část přednášek u nás v muzeu, především ve stálé expozici dějin evropského užitého umění. Tak se vracím i k původnímu poslání libereckého muzea. Bylo založeno jako uměleckoprůmyslové (1873) a mělo pomáhat vychovávat nový vkus a přispívat ke vzdělávání mladé generace v různých uměleckořemeslných oborech. Neustálý kontakt s mladými lidmi mě aktivizuje k hledání nových cest a je pro mě velkým obohacením.

Dokážete si vůbec představit, že jednoho dne vstoupíte do muzea naposledy?

V poslední době dostávám nabídky, abych se začal plně věnovat pouze pedagogické práci. Zatím se ale s představou, že bych měl do muzea vstoupit naposledy, smiřuji obtížně. Zvykl jsem si trávit každý den mezi tisíci krásných předmětů a k některým z nich jsem si za tu dlouhou dobu vytvořil téměř osobní vztah. Být v muzeu pro mě vlastně není práce, je to opravdová radost a potěšení.

(red)