Lisabonská smlouva - krok k demokratičtější Evropě

V Senátu i Poslanecké sněmovně České republiky se stále jedná o schválení Lisabonské smlouvy, kterou první členské státy podepsaly 13. prosince 2007. Na jejím textu se 27 zemí shodlo 19. října 2007, dvacet devět měsíců poté, kdy byla odmítnuta smlouva zakládající Ústavu pro Evropu francouzským a nizozemským referendem. Jaké cíle si smlouva klade a proč je tak důležitá, jsme se zeptali senátorky Soni Paukrtové.

Fungování unie se řídí třemi zásadami - zásadou demokratické rovnosti, zastupitelské demokracie a participativní demokracie. Lisabonská smlouva přehledně rozděluje pravomoci mezi členské státy a EU a odpovídá na otázku „kdo co dělá“. Nově obsahuje taktéž ustanovení o dobrovolném vystoupení z unie. Smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy i pravidla hlasování a přizpůsobuje se skutečnosti, že má nyní 27 členů. Dosavadní pravidla pro 15 členů stanovuje smlouva z Nice.

Lisabonská smlouva zvyšuje akceschopnost unie v oblastech, kterým občané přikládají velký význam. Jde zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti, svobodu, bezpečnost a spravedlnost. Do jisté míry zahrnuje i oblasti energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, humanitární pomoci, vědy a výzkumu a spolupráce správních orgánů. Lisabonská smlouva umožní, aby EU využila svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských hodnot a zájmů ve světě, přičemž respektuje zahraničně-politické zájmy jednotlivých členských států.

Klíčovou změnou je vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který předsedá Radě EU pro vnější vztahy a který je zároveň místopředsedou komise. Unie má dle Lisabonské smlouvy právní subjektivitu a ta by měla posílit její vyjednávací pozici i zvýšit efektivitu její činnosti.

Jak probíhá schvalování Lisabonské smlouvy v jednotlivých členských státech unie?

Způsob je vnitřní záležitostí každého státu a záleží jen na jeho ústavních pravidlech, zda bude smlouvu ratifikovat parlament nebo bude vyhlášeno referendum. Česká republika bude ratifikovat parlamentem. Zatím Lisabonskou smlouvu schválilo 24 členských států EU. Německo čeká na výrok svého ústavního soudu, v Irsku proběhlo neúspěšně referendum a Česká republika má - zdá se - dost času. Čtyřiadvacet členských států různých velikostí zřejmě nemá se smlouvou žádné problémy a spatřuje v ní posílení demokracie i role národních parlamentů a občanů. V ČR je situace odlišná. Někdy mám dojem, jakoby se stále váhalo, zda jsme či nejsme členy EU.

Kdy senát projednával Lisabonskou smlouvu poprvé a jaká je současná situace?

Poprvé se o ní jednalo 24. dubna 2008. Tehdy byla bez věcné debaty, která by posoudila její přijatelnost pro ČR a akceptovatelnost českým parlamentem, odeslána k ústavnímu soudu. V současné době některé výbory senátu požadují odročit schválení, a to do doby přijetí tzv. stykového zákona, jenž umožní senátu nezpochybnitelně se vyjadřovat k návrhům evropských norem. Na první pohled logické, pokud si ovšem neuvědomíte, jak nesouměřitelné je spojovat ratifikaci Lisabonské smlouvy s přijetím stykového zákona. Tuto nutnou a potřebnou zákonnou normu, jejíž existenci předpokládá Ústava ČR, je třeba přijmout již od vzniku senátu, tedy od roku 1996. Problémy s její neexistencí se periodicky objevují, naposledy při loňské volbě prezidenta republiky. Nicméně ratifikace Lisabonské smlouvy je výrazem politického rozhodnutí zcela jiného druhu, než schválení v podstatě procesní normy, jíž stykový zákon je.

(fr)

Další informace

Vytvořeno 2.2.2009 15:10:26 | přečteno 1820x | Petr Vitvar