Minule jsme pootevřeli životopis Josefa Umanna z Rokytnice, který ve 2. polovině 19. století opustil bědný život ve zdejších horách a s dalšími spolukrajany emigroval do Brazílie. V zámoří se zasloužil o založení kolonie Linha Cecilia a stal se patronem kulturního a společenského života jejích obyvatel. Úryvek z rukopisu uvádíme u příležitosti březnové návštěvy potomků brazilských krajanů v Jablonci nad Nisou.

Životní osudy Josefa Umanna jsme opustili ve chvíli, kdy se po nespravedlivém vyhazovu z práce rozhodl odejít do hor a zmrznout, aby nebyl pro své rodiče jen další přítěží. Na své cestě vstříc smrti došel od rokytnické textilky až do Vítkovic.

„Snad to byla touha ještě jednou, naposledy promluvit s člověkem, která mě vedla do chaloupky, v níž žila stařenka, s níž se moji rodiče přátelili. Dodnes nevím, zda ta moudrá žena uhodla mé nejniternější myšlenky, jež jsem se jí styděl prozradit, nebo mě chtěla smířit s osudem vyprávěním svého těžkého údělu, jenž ji záhy připravil o muže, jedinou dceru a málem i střechu nad hlavou.“

Dojat smutným příběhem, ale posílen pocitem lidské sounáležitosti, vydal se Josef ještě téže noci ke strýci až do Lánova. „Stařenka mě upozorňovala na nebezpečí cesty, ale já se víc obával zoufalého boje o přežití, a kdybych v té vánici zmrznul, zbavil bych se tak všeho trápení a bídy v budoucnosti.“

Strýc však pomoci nemohl, a tak se Josef, byť ho černé myšlenky neopouštěly, na druhý den vydal na dlouhou cestu zpět k domovu. Společníkem a zachráncem na čtyřhodinovém pochodu horskou vánicí v chatrném oblečení mu byl mladý řemeslník, který se vracel na svátky k příbuzným. Josef si cestou vyslechl další z mnoha krutých osudů chudých horalů na začátku průmyslové revoluce.

Nový přítel i jeho pět sourozenců přišlo v důsledku těžkého života záhy o rodiče. Mladší si rozebrali lidé ze vsi, starší si odvedl agent z Vídně, jeden z mnoha hledajících za provizi učedníky. Tito novodobí „obchodníci s otroky“ slibovali krásy Vídně a snadný život. Realitou však byly většinou ubohé podmínky a život o hladu.

Brzy po návratu domů se mladému Josefovi poštěstilo najít práci nejprve v mačkárně knoflíků v Jiřetíně u Tanvaldu, později v brusírně. „Broušení bylo velice nezdravé zaměstnání, kterému zdravý a robustní člověk podlehl zhruba ve čtyřiceti letech, slabší dříve. Ale přijal jsem, těžko hledat práci v údolí Kamenice, v té romantické kráse Jizerských hor, kde žili lidé plni optimismu, bídě a nebezpečí navzdory.“

Snad i kvůli zpečetěnému osudu se v brusírnách velmi holdovalo alkoholu a Josef Umann ve svých pamětech boří i mýty o prostých, zbožných horalech, když říká, že se tu žilo dosti nemravně. „Rčení, že lehkomyslní tančí na sopce, se snad nejlépe hodí na skláře vysmívající se tuberkulóze, která na ně neodbytně číhala. Pracovalo se v úzkém a nízkém prostoru v oblaku prachu ze skla a leštící chemikálie, z podlahy táhlo od hnacího kola, že mohly až omrznout nohy. K tomu nebezpečí smrtelných úrazů, když se například za provozu musel vyspravit řemen na hřídeli.“

Při jednom takovém zásahu v Huyerově brusírně v Desné přišel mladý Umann málem o ruku. Perspektiva nezdravé práce a malého výdělku ve sklárnách či textilkách, navíc umocněná vidinou nenáviděné služby v armádě, uspíšila myšlenku na emigraci. Na to ale nebyly peníze. Nakonec se už ženatému mladíkovi podařilo nápad zrealizovat, a tak se 5. května 1877, společně s dalšími 150 českými Němci, ponejvíce z Jizerských hor a okolí Liberce, nalodil na parník Montevideo a vyplul směrem k Brazílii, vstříc lepšímu životu v Rio Grande do Sul, kde již předtím zakotvili zdejší vystěhovalci.

(Dokončení příště)

(sve)