Na úřadech tehdy sice již probíhala tichá politická válka o pozice - hlavní souputníci byli národní socialisté proti komunistům. Ale to není nic neobvyklého ani dnes, ani v jiné demokracii. Běžným lidem to bylo nejspíš vzdálené.
A pak přišel únor 48, parlamentní krize v Praze a začalo se dít i v Jablonci. Na 21. února svolali komunisté a odbory narychlo na „ruďák“ (dnes Horní náměstí) manifestaci dělníků. Sešlo se jich tam prý na 4000. Rozhlasem tam byl veřejně přenášen projev Klementa Gottwalda z Prahy. Po skončení se dělníci počali rozcházet. A tu došlo i na první akci jabloneckého odporu: někdo ze žáků obchodní akademie plivl z okna na pochodující dělníky! Pracující lid chtěl vzít školu šturmem, naštěstí ale bylo zamčeno. A tak se šlo dál. Podruhé už bylo namále: jistý drogista u radnice prý příliš nahlas projevoval názor, že by dělníci měli raději dělat než takhle utrácet čas (dnes by se řeklo „flákat“). Ale i ten měl nakonec štěstí. Tedy prý spíše rychlé nohy.

Hned 22. února bylo po ránu Státní bezpečností zatčeno několik „vůdců jablonecké reakce“. Byli to funkcionáři národně socialistické strany. A převrat vrcholil na manifestaci bižuterních a sklářských dělníků v sokolovně 24. února (údajně 2500 lidí). Tam byly označeny další nepřátelské osoby. Především tehdejší ředitel budoucí „harusárny“ Balcar. Prý je proti veškerému pokroku a kromě služebního bytu používá i služební vůz! A další pak pravá ruka ředitele, jistý pan Masopust, který přijímal jen dělníky se správnou stranickou legitimací - nekomunistickou. A navíc zakázal zřídit pro provoz ventilátory! Dělníci mu pohrozili, že když neodejde dobrovolně, tak ho vynesou. Šel raději „po dobrém“. Na důkaz dokonání vítězné revoluce pak byla továrna přejmenována „po jednom z nejlepších členů strany a bojovníku za práva pracujícího lidu, poslanci KSČ Janu Harusovi“. Od té doby je harusárna harusárnou. A začala též slavná éra Lidových milicí - první oddíl na okrese vznikl v n. p. Elektro-Praga (dnes ABB).

V poválečné době bylo v našem městě hlavní starostí zajištění bezpečnosti a řešení německé otázky. Soukromého majetku tu bylo pomálu, neboť podniky a živnosti patřící Němcům byly na základě dekretů zkonfiskovány. Následně byly pronajímány národním správcům. To byli vesměs Češi z vnitrozemí. Přišli do pohraničí za novou šancí začít nový život. Spravované podniky jim ale nepatřily, měli je jen v nájmu. Mohli je provozovat, ale platili za ně státu nájem. Bylo to podnikání s více starostmi než radostmi. Spousta kontrol, plnění plánů dodávek, těžko se hledali lidé a skoro všechno bylo na příděl.

Národní správci však žili v naději, že jednou pronajaté živnosti od státu odkoupí a pak budou jejich. Jenomže místo toho se slučovalo, rušilo, centrálně plánovalo... Mezitím totiž přišel „Vítězný únor“, kdy KSČ slavně vyhrála, jelikož „šla s lidem a lid šel s ní!“

Lukáš Pleticha