Sklářství bylo tradiční průmyslovou výrobou našich hor. Podle sčítání obyvatel z roku 1869 byla sklářská výroba hned po výrobě textilní a práci v lese třetí nejrozšířenější průmyslovou oblastí. Dostatek vodních zdrojů na horských říčkách, jak dokládají četné zaniklé brusírny, perspektiva dobrého obchodu spolu s lacinou pracovní sílou přitahovaly do regionu četné podnikatele.

Podmínky, za kterých lidé pracovali, však byly neskutečně tvrdé. Dvanácti i čtrnáctihodinová pracovní doba, špatná hygiena, nevětrané prostory, spolu s podvýživou, to vše dohromady kosilo dělníky jako plíživá epidemie. Jak vypráví bývalý brusič Josef Umann ve svých vzpomínkách, lidé pracovali na malém prostoru, od útlého věku vdechovali brusný prach i výpary z leštidel a brusiči se zřídkakdy dožívali čtyřicátého roku života. Většina z nich umírala následkem tuberkulózy, na kterou si střádali nezřídka od útlého věku. Ač se to dnes zdá být téměř nemožné, živnostenský řád z roku 1859 praví doslova, že: „Dělníkům, kterým ještě není 14 let, nemůže se denně uložiti více než 10 hodin práce!“ Řemeny, které roztáčely brus, se často opravovaly za provozu. Stačila pak malá nepozornost a dělník přišel o ruku, ne-li o život.

Broušení skla patřilo od začátku průmyslové výroby k nejstarším povrchovým úpravám skleněných polotovarů. „Brousilo se původně smirkem nebo křemičitým pískem, později rotujícími pískovcovými brusy o různé tvrdosti a hrubosti zrna,“ popisuje techniku opracování Ladislav Žák, jeden ze sklářských expertů. Brusy byly řemenem připevněny k jednoduchým mechanismům pohaněným vodou. Tyto primitivní stroje se nacházely pod podlahou, na níž brusiči stáli bez ohledu na počasí a zimu. „Brousilo se na vertikálně či horizontálně uložené ose stroje. Při ručním broušení se sklářský polotovar přidržoval k brusu rukama. Při strojním broušení, například při opracování umělých polodrahokamů, je polotovar přitmelen k tyčince, tzv. aparátu upevněnému na brousícím stroji, a k brusu je přitlačován mechanicky,“ pokračuje v zajímavém vyprávění pan Žák.

Pak přišlo na řadu leštění. „Vybroušené plošky by byly matné, a proto se musí následně vyleštit. Leštilo se buď mechanicky dřevěnými nebo plstěnými kotouči vodní emulzí práškové pemzy nebo triplu. Jednou z technik bylo i tzv. leštění ohněm, kdy se tenký povrch skla narychlo otavil v dřevem vytápěných pecích. Mezi rozšířené techniky broušení patřilo také ploškování, které se používalo na drobnější předměty, jako knoflíky či lustrové ověsy. K tomu se používal litinový kotouč nebo klasický pískovcový brus.“

Oheň, voda, kámen, dřevo, kov - živly nelítostné jako život na horách a materiály stejně tvrdé jako jejich obyvatelé. Výsledkem je křehká krása, která dobývala a snad ještě dobývá svou jedinečností svět. Broušení skla není ovšem jen dávnou minulostí, to se jen změnily technologie a nové materiály nahradily ty původní. Co zůstává je um a šikovnost zdejších sklářů a jejich práce, stejně jako kdysi, vysoce ceněná po celém světě.

(sve)