Po skončení sedmileté války přišel do Jablonce vysloužilý voják. Oblečen byl do bílého pláště, přes rameno nesl tornistru. Ubytoval se v hospodě „U Zeleného stromu“ a hospodskému Feixovi se představil jako Horn. Po několika dnech řekl hospodskému: „Musím teď na delší dobu odejít. Tady v té torně mám celé své jmění, které ti svěřuji do opatrování. A kdybych se nevrátil, postav za to pro zdejší lidi špitál. Vím, co je to trpět bez pomoci!“ Jen voják zmizel, zvědavý hospodský se podíval do torny a bohatství jej ohromilo. Na nemocnici je čas, řekl si a začal utrácet. Jenže za temných nocí se mu zjevoval přízrak bílého vojáka. Hospodský se zalekl, spočítal, co zbylo, zbytek doplatil a začal stavět azyl pro potřebné. Tak praví pověst o bílém vojákovi.

Skutečnost ale byla zřejmě prostší. Jablonecký špitál byl roubený dům s číslem popisným 392/10, který stál na rohu Anenské a Soukenné ulice. Byl postaven na vysoké podezdívce, přičemž jedna jeho část byla z kamene a cihel. Vnitřek tvořily tři místnosti a také kaple. Ta měla klenutý strop, který byl žebry rozdělen na čtyři trojúhelníková pole. Výzdobu stropu tvořily fresky a latinské nápisy, oltářní obraz byl namalován na stěně. V oknech byly kované mříže. Dům kryla mansardová střecha s věžičkou a zvonem, který byl později přenesen na bývalý hřbitov, který se nacházel v místech dnešního Letního kina; později byl zvon znovu přemístěn na stávající hřbitov městský.

Donátorem stavení se stal Johann Josef Klement Feix a to od září roku 1784 sloužilo jako špitál sv. Šebestiána, Rocha a Rosalie. Jeho správcem se stal Johann Karl Feix, bratr zesnulého donátora. Nebyl to ale špitál v dnešním slova smyslu, jednalo se vlastně o chudobinec.

Další informace jsme čerpali z knihy „Jablonec nad Nisou. Stručný průvodce sedmi stoletími města“. Zde se můžeme dočíst, že ve dvou místnostech bylo postaráno o čtyři staré a chudé lidi - dva muže a dvě ženy. Podmínky pro přijetí byly přísné: muselo jít o lidi s dobrou pověstí, katolíky a poddané z maloskalského panství. Uchazeči nesměli mít nakažlivé či jiné choroby, nemohlo jít ani o žebráky. Netrpěla se ani přítomnost spolubydlících dětí. V chodobinci se dbalo na pořádek a čistotu. Zakázána byla jakákoliv potulka. Na to všechno měl dohlížet špitálník, tedy správce, jenž měl ve špitále přespávat.

Jak má být o každého pečováno, jakou dostane stravu, oblečení i otop, to bylo přesně stanoveno. Přísný byl i domovní řád - v létě se vstávalo v šest, v zimě v půl sedmé. V poledne byl podáván skromný oběd, spát se chodilo v létě v sedm a v zimě v šest. Volný čas byl naplněn společnými modlitbami, zpověďmi nebo účastí na mších v přilehlém kostele.

Starý špitál byl jednou ze zdejších cenných stavebních památek. Leč zacházelo se s ním nedobře, a tak chátrala fasáda a nezvaní návštěvníci ničili vnitřek. Stavba byla dokonce prohlášena za „státem chráněnou kulturní památku“, avšak po sedmi letech nečinnosti byl někdejší chudobinec v roce 1954 zbořen. Proluka, která po něm zůstala, byla počátkem šedesátých let pojmenována na krátký čas „Parkem československo-afrického přátelství“.

Václav Vostřák