Helena Balatková

Představujeme osobnosti a rodáky

Helena Balatková se narodila v Jablonci nad Nisou. Počátkem 70. let se stala reprezentantkou v běhu na lyžích a v roce 1972 vybojovala pro Československo na XI. zimních olympijských hrách v japonském Sapporu naši historicky první medaili v běhu na lyžích. Helena - tehdy ještě Šikolová - přivezla do Jablonce bronzovou medaili za „pětku“ a navíc 6. místo ze závodu štafet. Balatkovi dnes žijí v Nové Vsi, mají tři dcery a všechny též závodně běhaly na lyžích.

Lze říci, že v našem regionu patří běh na lyžích k životnímu stylu mnoha lidí. Tenkrát ale bylo všechno jiné: nebylo vybavení, upravené tratě, nebylo čím namazat. Jak jste se vy k lyžování dostala?

První lyže mi připnul asi ve třech letech můj otec. Později můj táta běžel na lyžích sokolovský závod branné zdatnosti a získal bronzovou medaili, a to byl asi úplně první impulz k mému závodění. Jenže tatínek pár let nato zemřel a pak jsme se museli se dvěma bratry a s maminkou o vše starat sami.

Za který oddíl jste závodila, když jste byla nominována do reprezentačního družstva?

Do reprezentace jsem byla nominována v roce 1967 a tehdy jsem závodila za TJ Jiskra Mšeno. Tam byli trenéry Vladimír Plíva, Víťa Lahr a Zdeněk Ciller, ale už na základní škole mne trénoval pan Hušek. Ten nás vedl ke sportu; jezdil či spíše chodil s námi pěšky na závody třeba až do Pulečného, tam jsme odzávodili a šli zase pěšky domů. Brala jsem to jako něco, co pro sebe můžu udělat navíc. To samé bylo, když jsem v patnácti začala trénovat ve Mšeně. Než bych šla z Břízek na autobus, zaběhla jsem si domů přes Kynast. Zase to bylo něco navíc, ale to mě právě bavilo.

Do Sappora s vámi odjely i další dvě jablonecké lyžařky - Alena Bartošová a Milena Cillerová. Čtvrtou závodnicí byla vrchlabská Milena Chlumová. Byly jste dobrá parta?

V naší době se kladl velký důraz na to, abychom byli všichni dobrá parta - od dorostu až po staré mazáky. Panovala sice jistá hierarchie, kdy mladší museli respektovat starší, ale dobře to fungovalo.

Na jakých lyžích tehdy naše špička závodila? Pokud si vzpomínám, tak se po olympiádě objevily v obchodech domácí běžky „saporky“. To byl převratný objev - první běžky z plastů…

Než jsem přišla do reprezentačního družstva, tak to byly dřevěné Artisky, potom také dřevěné, ale už švédské lyže Järvinen. V roce 1974 jsem dostala první plastové běžky, prý nezlomitelné, ale na první jízdě v ledové stopě se mi je podařilo doslova rozštípat.

Musela jste kromě závodění chodit i do práce?

Chodili jsme normálně do práce, od šesti do dvou jsme pracovali a od půl čtvrté trénovali. V době soustředění jsme měli plat refundovaný. Vzpomínám si, že při studiu na gymnáziu, kdy jsem měla problém s fyzikou, mě na soustředění neuvolnili, a tak jsem chodila trénovat od půl páté ráno, pak do školy a odpoledne znovu na trénink. A to vše sama, protože ostatní odjeli na soustředění. O našem trenérovi se říkalo, že z nás děvčat dře kůži, my jsme si to ale nemyslely. Sport nás bavil a bolest k němu patří. Ve srovnání s nynějšími tréninkovými dávkami se to vůbec nedá srovnat, závodníci ale mají na trénink víc času i možnost lepší rehabilitace. Také strava a stravovací doplňky jsou dnes úplně jiné, až se mi zdá, že na úkor normální stravy.

V rodině máte Lukáše Bauera - můžete tedy dobře srovnávat…

Jeho tréninkové snažení sleduji už jenom jako laik a fanoušek.

Pojetí vrcholového sportu se tedy od olympiády v Sapporu hodně změnilo. Kam až může honba za stále lepšími výsledky dojít?

Asi nejtěžší otázka - záleží na lidech a na tom, co budou chtít sportu obětovat, ale určitě se jim to vrátí v dobrém i zlém.

V letech 1975 a 1977 jste vyhrála také Jizerskou padesátku. Kolikrát jste stála na jejím startu?

V naší době ženy neběhaly 50 km, naše hlavní trať byla třicítka. Už ani přesně nevím, kolikrát jsem ji jela, snad pětkrát. Jen mě mrzí, že jsem ji nevyhrála třikrát za sebou. Byla to moje blbost. V roce 1976 jsem si nechala od jednoho známého trenéra poradit, že na Rozmezí mi dá občerstvení - kávu s trochou rumu. Dolů do Kristiánova to bylo vynikající povzbuzení, ale v prvním kopci přišla katastrofa. Nohy mě neposlouchaly, do kopce se jim vůbec nechtělo, a tak se stalo, že tři km před cílem mě dojela Lída Obšilová a bylo po vítězství. S odstupem času mě to moc mrzelo.

V současnosti je sport často poškozován dopingovými aférami. Byl tehdy ještě sport „čistý“?

Vyvážená strava a vitamíny C, B, před sezonou něco proti nachlazení - to byl náš doping. A určitě i většina dnešních sportovců jde stejnou cestou, jen s lepšími doplňky.

Rychlost s přibývajícími lety asi každý ztrácí, ale vytříbená technika jen tak nezmizí. Chodíte si pro radost zaběhat?

Klasický lyžařský běh mě stále fascinuje, na rozdíl od bruslení. V zimě si jdu ráda zajezdit klasiku, v létě jezdím hodně na kole. Objevuji místa v Jizerských horách, která jsem donedávna vůbec neznala a jsem z nich úplně unešená.

(os)

Vytvořeno 7.1.2010 9:12:30 | přečteno 5312x | Petr Vitvar
load