Většina Romů sem přicházela „za lepším“; pro národní výbory to ale „lepší“ nebylo. Ve zprávě z 11. listopadu 1952 se dočteme, že počet usedlých Romů se v Jablonci odhadoval na 400 a že v posledních měsících vlna nově příchozích Romů opět vzrostla. A zjistilo se, že je to kvůli Liberci. Tam totiž začali příchozím Romům říkat, že nový byt mohou dostat až za dva roky, a tak pokračovali do sousedního Jablonce. Zde prý jim byt bude přidělen dříve.

Bydlení bylo i hlavní téma, které národní výbor v Jablonci musel řešit. Zpráva doslova uvádí: „Horší potíže jsou při přidělování bytů. Dosud se většinou přidělují byty cikánům tak, aby byli více pohromadě. Přidělení bytů cikánům do domů, kde bydlí necikáni, dělá mrzutosti. Obyčejně okamžitě přijde deputace na MNV a prohlašují, že jakmile tam budou cikáni bydlet, oni se z domů vystěhují. V těchto případech přesvědčujeme naše lidi o tom, že nám musejí cikány pomáhat vychovávat. Můžeme říci, že od roku 1945 se nám částečně převýchova cikánů podařila, ale za cenu určitých obětí a finančních ztrát. Největší ztráty má Oblastní komunální podnik bytový v Jablonci, v jehož správě domů bydlí skoro všechny cikánské rodiny. Některé rodiny způsobují škody tím, že právě teď v zimním období štípají a pálí dveře, okna podlahy. Vina je také v některých případech na OKPB, že cikánské rodiny dostanou přidělený byt v domě, kde se ještě nachází zařízení po zlikvidovaných obchodech, jako například proti vchodu do kina radnice, a tím jim přímo dává příležitost.“ Ovšem vzápětí zpráva uvádí, že „přestože ve zdejším městě je hodně ubytovaných cikánů, zřídka se stává, že by cikáni prováděli nějaké krádeže. Máme zde již několik cikánských rodin, které vedou řádný rodinný život a je zapotřebí, aby těmto rodinám byl přidělen slušnější byt.“

A zatímco národní výboru naříkal, Romové započali pomalý kulturní a společenský přerod, dosud největší v jejich dějinách. Oproti cikánským dědinám na Slovensku, které byly vždy na okraji společnosti za vesnicí, žili najednou uprostřed města, chodili pravidelně do práce. To však nebyl žádný zázrak, jak by dnes někteří možná namítli. Právě kvůli práci, a aby si vydělali na lepší život, sem Romové přicházeli. Pracovat chtěli, pracovat se tehdy dokonce muselo.

Zpočátku měli mnozí z nich ideu, že si vydělají peníze a vrátí se zpět na Slovensko. Jenomže tím, jak se začleňovali a zapojovali do pracovního procesu, poznávali vymoženosti do té doby neznámé. Tak třeba oděv: Romové mívali tradičně pouze jedny šaty pro všechno a kabát na zimu, jen občas něco svátečního. Ale nyní mohli mít šaty do práce, na doma, sváteční…

Velmi zajímavé byly i změny v oblasti stravování. Tradiční cikánská kuchyně se zaměřovala hlavně na maso, pečené či vařené, v různých vývarech. Nově se Romové stravovali v podnicích, v závodních jídelnách nebo na vojně. Po znali tak běžnou českou kuchyni. Byla rozmanitější, byly v ní brambory, knedlíky, rýže a byla hlavně pravidelná. Když pak muži-živitelé začali požadovat totéž i od svých žen, byly z toho nejednou domácí rozbroje. Ženy byly hlavně doma, staraly se o rodiny a většinou byly nevzdělané. Jiné zvyky neznaly.

Tak se Romové, byť často svízelně, začleňovali do nové společnosti. Přivykali novým vymoženostem, pravidlům, novému způsobu života. A zatímco tehdy někteří ještě štípali a pálili okna, dveře, jiní pokročili a pracovali již i jako řidiči traktorů, nákladních aut. Pan Kotlár prý dokonce řídil i jabloneckou tramvaj.

Lukáš Pleticha, Anna Cínová