Jste historik a archivář, vaší prací je zkoumání a uchovávání minulosti. Máte čas a chuť vnímat i současné dění kolem nás?

Hledání otisků minulosti v současném světě, to pro mne není jen práce, ale i potěšení. Nežiji ale celé dny zahleděn někam „zpátky . Každou vteřinou se přesně definovatelné „teď mění v mlhavě rozostřené „tenkrát , současnost se proměňuje v minulost a stává se předmětem mého zájmu. Člověk pak přemýšlí, co z onoho nepřeberného množství událostí, jichž byl svědkem, stojí za zaznamenání, za zprostředkování těm, kteří nás jednou nahradí. Dobrý archivář tedy nemůže být zahleděný jen do minulosti - podoba současnosti a vize budoucnosti jsou pro něj výzvami minimálně stejnými.

Zapomínáme na svou minulost? Nebo se k ní vracíme, abychom se třeba poučili z chyb našich předků?

Myslím, že náš vztah k minulému má dvě roviny. Na jedné straně žijeme ve společnosti orientované výhradně na současnost, na silné citové prožitky, na okamžitý výkon. Historie v jakékoliv ze svých podob vypadá z tohoto úhlu pohledu jako dokonalý přežitek a nadbytečný luxus.

Na druhé straně ovšem statistiky dokládají stále se zvyšující zájem lidí o minulé děje. Přibývá amatérských genealogů, kteří už vědí, že mohou blíže poznat nejen své rodiče a prarodiče, protože v dokumentech lze bez potíží dohledat patnáct generací předků každého z nás. O Dušičkách jsou hřbitovy plné návštěvníků navazujících důvěrná pouta se svými předky. A o letošních Vánocích prý opět tvořily většinu knižních dárků encyklopedie, dějepisná literatura faktu a historické romány. Lidé si začínají uvědomovat své zakotvení v prostoru a čase. Jsem sice skeptik ohledně schopnosti lidstva i jednotlivců poučit se z vlastních chyb, ale obecně jsme ve svém rozhodování všichni tak ovlivňováni ději dávno ukončenými (tím, o čem většinou ani netušíme, že se někdy stalo), až je někdy lepší si to pevné pouto mezi minulostí a dneškem raději nepřipouštět.

Chtěl jste být archivářem nebo jste do této instituce doputoval nějakými životními zákruty, jak už se to tak někdy stává zcela nečekaně?

Minulost mne zajímala už odmala. Chtěl jsem přijít na to, proč lidé mysleli a jednali tak, jak si to pamatujeme z dějepisu. Teprve na jabloneckém gymnáziu jsem se ale rozhodl, že nebudu pouze historikem, tedy „jen příjemcem a vykladačem historických podkladů, co mi někdo jiný předpřipraví. Proto jsem se stal archivářem. Ten všechny prameny drží v rukou jako první. Citlivě vybírá, co z velkého množství dokumentů zachovat. Značnou část je sice nutno zlikvidovat, co se ale vybere pro zachování, to přežije. Činnost je to dobrodružná a napínavá, zvenčí se to těžko posuzuje.

Jak Jablonec prochází dobou, prochází i změnami. Některé závratné pamatujeme my sami. Vy jste navíc autorem knižního průvodce hned několika staletími. Dá se z vašeho pohledu říci, že byste chtěl žít v jiné době?

Každá doba má svá světla i stíny. Protože jsem již měl možnost podívat se našim předkům trošku „do života , nijak mi nevadí, že na mne vyšel právě přelom dvacátého a jednadvacátého století. Cítím se relativně spokojený. Pokud bych opravdu mohl cestovat časem, lákalo by mne podívat se spíše do budoucnosti. Jen na krátko, zato ale pokud možno postupně do více budoucích epoch.

Skončil jeden rok, je tu doba, jež se tradičně pro mnoho z nás stává časem bilancování a hodnocení. Provádíte také svou soukromou inventuru - co jsem mohl, co se mi povedlo, co by mohlo být ještě lepší?

Úspěchy a nezdary se v mém životě střídají stejně jako u každého z nás. Jako člověk narozený ve znamení Vah mám možná jen o něco úpornější snahu o rovnováhu obou výkyvů. Ty první člověka potěší, ty druhé alespoň zocelí. Z chyb se snažím poučit, hezké chvíle (rodinné oslavy, cestování do přírody i za památkami) si užívám. Život je fajn.

(fr)