Přesně tato slova jsme si mohli přečíst v novinách Gablonzer Tagblatt 11. února 1933, kde bylo podrobně referováno o úplně prvním využití zbrusu nové radniční budovy pro potřeby zastupitelstva coby nejvyššího orgánu města Jablonec nad Nisou. K němu ovšem došlo už den předem – odpoledne 10. února 1933, což je datum, které se podle tradice může považovat za okamžik předání nové stavby do užívání. A to i přesto, že budova byla stavebně dokončena již na podzim roku 1932.

Dne 29. října poprvé kino v radnici hrálo německý film Johann Strauss a v mimořádném čísle místních novin slavnostně referoval o vyhotovení stavby zástupce starosty Reinhard Priebsch, který svoji řeč zakončil nadějnými slovy: „Úvahu pro zvláštní přílohu Gablonzer Tagblatt o nové radnici, která dá městu nový ráz a urbanistický směr a rozvoj, by měla být důvodem k naději, že s oním urbanistickým rozvojem by mohl být spojen i nový rozvoj našeho domácího průmyslu ve prospěch našeho města Jablonce nad Nisou a obyvatel celých Jizerských hor.“ Realita byla ovšem taková, že městské finance Jablonce byly v době dokončení stavby velmi napjaté. Městský úřad se nastěhoval do budovy na začátku roku a již v březnu 1933 psaly pražské noviny Burzovní kurýr o tom, že původně plánovaná rentabilita stavby založená na úhradě splátek dluhů z pronájmu komerčních prostor se ukázala jako nereálná. Zastupitelé se hned na onom prvním zasedání dlouho hádali o možnosti zdvojnásobení místní daně z alkoholu; tehdy zvýšení daně ještě neschválili, ale došlo na ně o pár měsíců později, kdy měly zvýšené příjmy města krýt pokladniční poukázky vydané zastupitelstvem na hrazení nutných výdajů rozpočtu. Ukázalo se tím, že měli tak trochu pravdu odpůrci stavby nové radnice argumentující již v roce 1930 nepřiměřenými náklady. Vskutku, budova v celkové hodnotě 22 milionů Kč byla velmi nákladná a byla ve své době nad jablonecké možnosti. To je ovšem dnes již dávno zapomenuto.

Nedostatek financí vedl i k různým úsporám ve výzdobě. Původní představa architekta, profesora Ing. Karla Wintera z Liberce, byla podstatně velkorysejší – budovu hodlal okrášlit alegorickými sochami na fasádě průčelí i symbolickou sochou skláře, která měla stát nalevo od hlavního vchodu; vestibul měly nasvěcovat mohutné mosazné lampy. Nic z toho nebylo nakonec realizováno. Přesto se na některých místech nešetřilo: zasedací sál v radnici, nesoucí dnes číslo 202, byl třeba pojat jako nejvíce velkolepá prostora celého domu.

S úctyhodnou výškou zabírající dvě podlaží, s mohutnými dubovými okny, skrze něž za dlouhých večerů svítilo ven pět obřích skleněných lustrů, se stroze, ale přesto velmi elegantně pojatým nábytkem z tvrdého dřeva. Nad masivním stolem s pěti židlemi, na nichž sedělo tzv. prezidium městského zastupitelstva vedené starostou Dr. h.c. Karlem Richardem Fischerem, byla celá zeď ozdobená vysokým štukovým reliéfem. Ten byl umělecky nejsložitější a nejvýznamnější součástí výzdoby radnice. Tvoří jej jakýsi symbolický strom, zde z kořenů krytých jabloneckým městským znakem rostou větve, na nichž je šest výjevů znázorňujících sklářské profese. Úplně nejníže jsou foukači skla, nad nimi brusič s mačkářem a nejvýše pak navlékač bižuterie a lisař. Tento reliéf vyhotovil sochař Franz Hub (1874–1961) a traduje se, že je i autorem návrhu. Jenže v jabloneckém stavebním archivu se dochoval nárys reliéfu vytvořený v roce 1932 přímo architektem Winterem. Na něm jsou jednotlivá sklářská řemesla velmi přesně znázorněna, jen některá stranově převrácená a jiná jinak umístěná. Zdá se tedy, že návrh stylizovaných figur vytvořil jako hold sklářskému průmyslu, který stvořil moderní Jablonec, přímo tvůrce radnice Karl Winter a sochař Franz Hub je poté jen pečlivě vymodeloval a rozmístil. Každopádně společně stvořili jedno z nejkrásnějších ztvárnění sklářských řemesel ve veřejném prostoru v Jablonci nad Nisou.

Marek Řeháček