Zajímavá jsou technická data projektu radnice, který z Winterova návrhu vycházel a byl architektem rozkreslen do posledního detailu v podobě osvětlovacích těles a klik u dveří. Zastavěná plocha měla být 2 428 m2, obestavěná kubatura 55 932 m3 a užitná plocha 10 119 m2. Výška hlavní římsy budovy měla být 25 m, výška věže pak 51 m. V objektu mělo být 58 úředních místností; pět zasedacích sálů. Využití prostor pro úřední účely mělo být ovšem pouze z 54 procent. Kino mělo zabírat 19 procent plochy a zbytek představovaly komerční prostory: restaurace, kavárna, byty a obchody.

Šlo o projekt, který nebyl politicky kontroverzní, ale přesto v Jablonci společensky problematický. Vytýkáno mu bylo náročné financování, omezení možnosti parkování na Starém trhu i vytvoření prostor pro nežádoucí konkurenci stávajícím pohostinským službám ve městě. Pro stavbu ovšem nakonec na klíčovém zasedání zastupitelstva 30. prosince 1930 hlasovali všichni zastupitelé v sále; podporu měl doslova od komunistů až pro německé nacionály. 

Rozhodnutí zastupitelstva

O rozhodnutí o stavbě a její realizaci se tak zasloužili tito představitelé jablonecké městské správy (dle navržené pamětní desky): 

starosta Dr. phil. h.c. Karl Fischer, zástupci starosty Reinhard Priebsch a Gustav Neumann.

městští radní: Anton Biemann, Hermann Hladik, Erhard Klinger, Robert Koumar, Adolf Kundlatsch, Rudolf Mittner, Franz Olbrich, František Pařík, Gustav Petrovsky, JUDr. Bruno Swarowsky a Adolf Zasche.

městští zastupitelé: Walther H. Corazza, Eduard Dreßler ml., Josef Florian, Jaroslav Franz, Rudolf Großmann, Ferdinand Halletz, Oskar Hartig, Josef Hoke, Josef Hoßner, Rudolf Jung, Otto Karneth, Anny Keil, Veronika Konvalinková, Josef Lammel ml., Emil Nedwed, Josef Noswitz, Emil Nowotny, Erich Palme, Svatopluk Petráček, Karl. F. Pisany, Rudolf Simm, Miloslav Skrha, Emma Springer, Emil Schlegel, Johann Tauchmann, August Wabersich, Max Woperschalek, Anton Wünsch.

Vedle toho byli roku 1931 městskými radními pánové: Bruno Jatsch, Josef Noswitz a Ing. Eduard W. Redelhammer. Městskými zastupiteli pánové: Josef Ander, Dr. Otto Demuth, Josef Eisen, Josef Frýda. Dr. Fritz Harnisch, Ludwig Hederer, Auguste Hujer, J. C. John, Richard Kober, Josef Kočí, Gustav Linke, Josef A. Pfeiffer, Ludwig Zinnecker.

Stavební dohled vedli: ředitel městského úřadu JUDr. Karl Utischill, městský stavební ředitel v penzi Ing. August Klamt, městský stavební ředitel Maximilian Schiller, stavební rada Ing. Josef Ulbrich.

Moderní architektonické řešení

Přestože starosta Fischer potřebu stavby zdůvodňoval pozdvihnutím města, jeho urbanismu, ale i obchodu a zaměstnanosti, projekt byl kritizován pro vysoké náklady. Celková cena stavby byla 22 milionů tehdejších korun; což – přepočteno přes průměrné mzdy tehdy a nyní – by dnes představovalo částku přesahující jednu miliardu korun. Stavba financovaná kompletně z úvěrů skutečně silně zatížila městský rozpočet a ekonomicky vysílený Jablonec musel vydat již v březnu roku 1933 pokladniční poukázky na 5 milionů Kč, aby zvýšené výdaje na péči o nezaměstnané sanoval. Úvěry, plánované na mnoho desetiletí, nakonec nikdy nebyly splaceny. Sama stavba probíhala rok a půl. Konstrukce budovy byla velmi moderní – železobetonová a jen částečně vyzdívaná. Z betonu byly nejprve vytvářeny zkušební vzorky, jejichž pevnost byla ověřována v laboratoři liberecké průmyslové školy. 

Rok 1933

Stavebně dokončená byla radnice již v říjnu 1932. Kino bylo otevřeno v sobotu 29. října 1932 německým filmem Johann Strauss. Zástupce starosty Reinhard Priebsch toho dne prohlásil stavební část budovy za zcela ukončenou. Začalo se s montážemi technologií a nábytku, které pak postupovaly až do konce roku. Budova měla velmi pokrokové systémy elektroinstalace, vzduchotechniky, ozvučení i vytápění a ohřevu teplé vody. Ve dnech 5.–7. ledna 1933 se do budovy konečně stěhovala jednotlivá oddělení městského úřadu. 

Starosta Karl Richard Fischer, dr. h.c. – otec radnice

Nebýt vytrvalosti starosty Karla Richarda Fischera (1871–1934), nová jablonecká radnice by patrně nevznikla. 

Byl to on, kdo v hospodářsky velmi těžkých časech dokázal získat hodně širokou politickou i společenskou podporu pro finančně značně náročný projekt. Fischer přitom nebyl Jablonečan, pocházel ze sousedních Lučan nad Nisou. Vystudovaný učitel se ale velmi záhy zapojil do jabloneckého kulturního a politického života. Byl vynikajícím vlastivědným badatelem, znalcem sklářství i památkářem, který zachránil mnoho důležitých dokumentů a uměleckých artefaktů. Stál u zrodu jabloneckého muzea a více než deset let byl i městským kronikářem. V roce 1910 se stal členem zastupitelstva města a od roku 1918 byl – celkem pětkrát – zvolen starostou. 

Přestože politicky příslušel k německým nacionálním stranám, jako veřejný funkcionář působil značně umírněně a konstruktivně. Jeho práce byla velmi ovlivněna následky první světové války a po dvaceti letech pak velké hospodářské krize. Přesto v té době Jablonec vzkvétal a rozvíjel se. 

Vyvrcholením Fischerovy práce bylo právě prosazení a dokončení stavby Nové radnice. Příliš si jí ovšem neužil: v nové starostenské kanceláři seděl necelý jeden rok. Již na přelomu let 1933 a 1934 se stáhl z veřejného života a 6. prosince 1934 zemřel.

Sympatický a reprezentativní vzhled

Navzdory slovům uznání, oceňujícím kvalitu stavby pro městskou správu i tvář města, se ovšem stále v Jablonci probíraly i její negativní dopady, zejména její vzhled a obří náklady financování. 

Jablonecký spisovatel Fritz Fiedler, bydlící v domě č. 6 hnedle vedle radnice, v roce 1933 napsal stať nazvanou Procházka okolo nové radnice. Ta vyjadřuje i tyto dobové rozpaky, které si se stavbou spojovala jablonecká veřejnost. Novou radnici nevelebí, ale přesto se snaží ji bránit před tehdejšími kritiky: 

„Tak zde tedy opravdu stojí, ta nová radnice! Veliká a mohutná! A už je také v provozu, alespoň zatím po částech. Že by to bylo jako stavba zvenku krásné, to, chceme-li být spravedliví, se právě tvrdit nedá. Neupoutává stále a znovu pohled, nezaujme duši pozorovatele, nenutí ho bezděčně zapomenout na vše okolo a jen hledět. Na to je ta nová stavba, ovlivňovaná duchem a bídou doby, přece jen trochu jednoduchá: příliš holá, moc strohá: velká, čtyřhranná krabice s mnoha malými, čtvercovými otvory. Že by to ale bylo ošklivé, to se říci nedá. Ne, ošklivé to zcela určitě není! Neodpuzuje duši pozorovatele, nevyvolává jeho nechuť, nenutká jeho city k vodopádu nadávek. Je to tedy zvenku: ani krásné, ani ošklivé. Je to něco mezi tím. Nejspíše by se dalo říci: působí to sympaticky a representativně zároveň. A to už znamená mnoho!“