Když jste získala post manažerky přestavby Městského divadla v Jablonci nad Nisou, nastoupila jste v podstatě do rozjetého vlaku.

Tehdy město velmi dobře zvážilo, že by ještě před vlastním dokončením oprav měl stát u rekonstrukce zástupce budoucího uživatele. A tak jsem se na základě výběrového řízení stala manažerkou divadla. Mým úkolem bylo vyjadřovat se k už schválenému projektu, vytvářet budoucí záměr divadla. A právě tím, že jsem tady byla už před otevřením divadla, se podařilo ještě mnoho věcí v projektu chybějících dodělat. Město mi umožnilo navštívit řadu jiných, podobných divadel, které jsem si prohlédla, pohovořila s jejich řediteli i zaměstnanci a často jsem zjistila, co bychom ještě u nás mohli do divadelní budovy doplnit.

Kde jste ale pak vzala peníze na změny v již rozběhnutém projektu se schváleným rozpočtem?

Peníze nám samozřejmě chyběly, proto jsme kromě žádosti o zvýšení rozpočtu začali shánět peněžní i nepeněžní dary od sponzorů. Město vypsalo sbírku a všechny dárce bez rozdílu jsme s poděkováním zveřejňovali na stránkách radničního zpravodaje. Pak jsem nastartovala také prohlídky staveništěm. Probíhaly vždy v pátek nebo sobotu a provedla jsem na tisíce lidí. Na jejich vlastní nebezpečí! Všichni byli nadšení, chtěli vidět, jak se to „jejich divadlo mění. A musím říci, že byli velmi disciplinovaní. Ráda jsem dělala průvodce, vysvětlovala, jak vypadá technika, co kde bude. Myslím, že právě díky těmto prohlídkám lidé získávali k divadlu specifický vztah. Od chvíle, kdy byl hotový vnější plášť budovy, jsem trnula hrůzou, abych jednou ráno nepřišla a nová omítka nebyla poznačena nějakými malůvkami. Ale to se nikdy nestalo. Myslím, že lidé vzali divadlo za svůj majetek, a to děti, dospělí i pubertální mládež, a svůj majetek si nikdo zpravidla neničí. Bylo to v malém něco na způsob „národ sobě .

Jaký je to pocit pro ženu, když vstoupí do tak obrovské budovy, z níž zbyly téměř jen obvodové zdi, jáma v zemi...

Já jsem se rozhodla, že budu divadlo řídit jako manažer a ne jako divadelník. Jedna z otázek v přijímacím řízení byla, zda jsem hrála divadlo? Ano, nikdo to moc neví, ale i já jsem opravdu hrála divadlo. Kdysi jsem ještě jako dítě působila v jabloneckém amatérském souboru J. K. Tyl, ale bylo to opravdu jen chvíli. Hrála jsem na klavír, na kytaru, skládala písničky, ale nikdy jsem nebyla žádný velký divadelník nebo hudebník. Proto jsem tehdy divadlo uchopila manažersky. Po určité době musím konstatovat, že jsem se docela trefila s organizačním schématem a plánem činnosti, což se mi zdá zajímavé. Po svém odchodu jsem si schválně říkala - musím se teď podívat, zda to, co jsem zamýšlela, se skutečně v divadelním provozu děje. A dá se říct, že ano. Pokud je člověk schopen vžít se do nějakého nového prostředí a pokud je manažer s cílem a schopností za ním jít, může řídit podnik i vzdálený tomu, co dosud dělal - například divadlo. Divadelní znalosti pak nese na svých bedrech dobrý tým a ten jsem naštěstí měla.

Máte ze své práce v divadle i po letech dobrý pocit?

Určitě. Díky tomu, že jsem s veřejností hodně spolupracovala, měli k nám lidé důvěru a nosili staré fotografie, které neměli k dispozici ani památkáři. Některé materiály nám předali také Němci, kteří odsud po válce odcházeli s váhově omezeným zbytkem svého majetku, v němž ukrývali i snímky budovy či staré divadelní programy. Na základě všech těchto dokumentů se opravily další nepřesnosti v projektu, jako například umístění zrcadel v baru. Ta v projektu vůbec nebyla. Z dobových fotografií se pak zjistilo, jaký byl skutečně interiér, jak vypadaly jednotlivé proscéniové lóže a jakou podobu mělo hlediště.

Kdybyste dostala opět podobnou nabídku stát se manažerkou budovy v rekonstrukci - šla byste do toho znovu?

Asi ano, protože jsem takový budovatel. Nejprve bych dokončila doktorát, který si teď dodělávám, ale už bych rozhodně nikdy nepřipustila, abych se ve stejné době i politicky angažovala.