V době přestavby i v prvních letech obnovené činnosti Městského divadla stál v čele správní rady jablonecký podnikatel Jaroslav Kočárek. S milovníkem jazzu, opery a lesního ticha jsem usedla na terase jeho domova a zeptala se: Jak vzpomínáte na léta, kdy jste byl předsedou správní rady divadla, které mělo v podstatě jen obvodové zdi?

Opravdu hezky. Doba rekonstrukce, po otevření pak dalších krásných divadelně-společenských pět let. Vzpomínám, jak jsme hledali, tápali, dohadovali se - všichni, kdo jsme byli ve správní radě. Nikdo nevěděl, jaký statut by divadlo mělo mít, pak Soňa Paukrtová (tehdy místostarostka Jablonce a členka správní rady - pozn. aut.) s Miroslavou Rýžakovou někde objevily v té době ještě málo používaný formát obecně prospěšné společnosti, kterého jsme se chopili a zkusili uplatnit na „naše divadlo. Plánovali jsme jeho budoucí činnost, vymýšleli jak a co zlepšit. Seděli jsme v radniční zasedačce bez ohledu na běžící hodiny a často utíkali v poslední chvíli, abychom nezůstali v budově zavření přes noc. Na jednání správní rady jsme se těšili, všichni bez rozdílu, vypínali své mobilní telefony a nešetřili energií, nápady a časem. Byla to hezká a neopakovatelná léta.

Myslíte si, že byste udělali teď něco jinak?

Nevím. Když jsme chystali otevření divadla, snažili jsme se možná postavit dramaturgii pro trochu náročnějšího diváka. Vždycky jsem měl představu, že divadlo je pilíř kultury a společenského života ve městě, proto jsem nutil i všechny ostatní k zamyšlení nad tím, že divadlo má lidi především obohacovat. A to ve všech směrech. Nikdy jsem nebyl přítelem toho, aby v divadle probíhaly čistě komerční záležitosti, jako třeba pronájem pro natáčení pořadů komerční televize. To mi prostě bylo vždycky proti srsti.

Je pravda, že já osobně jsem zatížený spíše na operu, proto jsme hlavně na ni s manželkou v Jablonci vždy chodívali. Ale nepohrdli jsme ani dobrou operetou. Pokud jsme šli na činohru, tak nám tam ve finále ta muzika nakonec chyběla. Každému dobrému a kultivovanému prostředí - i městu - je jasné, že kultura stojí nemalé peníze, kterých je a bude vždycky málo. Ale myslím si, že finanční objem, který jsme dostávali, nám dával šanci udržet divadlo na určité úrovni.

V době, kdy jste stál v čele správní rady, objevily se v Jablonci třetí premiéry liberecké opery?

No ano, když bylo jablonecké divadlo zavřené, jezdili jsme se ženou hodně do toho libereckého a stali jsme se milovníky jeho operního souboru. Proto mě napadlo, že by mohlo být hezké přitáhnout slavnostní atmosféru premiérového představení do Jablonce. Navrhl jsem to správní radě a byl jsem jí pověřen, abych začal o této možnosti jednat s tehdejším ředitelem Divadla F. X. Šaldy panem Harvánkem. Ale právě on vše pochopil trochu jinak, a to, dle mého mínění, projektu trochu ublížilo. On si totiž myslel, že jablonecké divadlo se stane jaksi další scénou toho libereckého. Což jsme v žádném případě nehodlali připustit. Mně šlo tehdy o to, aby se v Jablonci jednou měsíčně odehrálo velké operní představení. Nakonec jsme se dohodli s tehdejším náměstkem ředitele libereckého divadla a šéfem opery panem Dáňou (současným ředitelem DFXŠ - pozn. aut.) na té třetí premiéře jejich operních nastudování. Myslím, že to bylo tehdy moc pěkné, divadlo bylo naplněné do posledního místa a mělo to takovou velmi slavnostní atmosféru. A tehdy jsem byl pyšný na Jablonečany - jaké je to skvělé publikum. Do budoucna jsme plánovali ještě premiéry činohry a baletu. Ale to už jsem v době mého působení v radě nestihl.