Jablonec nad Nisou

Prosincovým vyprávěním o zmizelém Jablonci jsme ukončili seriál, který jsme pro čtenáře Jabloneckého měsíčníku připravovali po celý rok s Václavem Vostřákem. Hned jsme ale začali spolupracovat na novém cyklu, tentokrát o jabloneckých hostincích, restauracích, kavárnách a podobných zařízeních. Chceme tak navázat na úspěšnou výstavu, která se koncem roku konala v Městské galerii MY.

„Laudamus veteres, sed nostris utimur annis“ čili „Staré chválíme, a přec naším žijeme časem“, praví jedno přísloví.

Na dobových fotografiích a pohlednicích můžeme obdivovat noblesní dámy a pány, jejich apartní oblečení i hezké prostředí, ve kterém se pohybují. Líbí se nám upravené parky i zahradní restaurace, z nichž vyzařuje klid a pohoda, tak vzdálená dnešnímu uspěchanému světu. Nemáme již čas na poklidné procházky, ani na každodenní eleganci či pravidelné společenské návštěvy. Divadlo a kino vytlačuje televize a my se ženeme čím dál rychleji vstříc „lepším časům . Ale je to náš svět a cítíme se v něm stejně dobře, jako ryba v čisté vodě.

Postupný úpadek

Vzorně čisté a upravené hotely a restaurace s dokonalou a profesionálně zdatnou obsluhou začaly upadat po znárodnění. Z hostinců postupně mizely kuželníky, kulečníky, šachové stolky s figurkami a nakonec i ubrusy ze stolů. Nebyl to jistě jev všeobecný, leč šířil se rychlostí epidemie.

Socialistické vlastnictví potlačovalo každou individualitu a mělo neblahý vliv na mnohé, co bylo označeno za přežitek minulosti. Obavy politické moci z možné opozice vedly ke zrušení spolků nezapojených do tzv. národní fronty. Lidé se raději stáhli do soukromí a volný čas trávili v zahrádkářských koloniích, na chatách a v přírodě. Z restaurací se postupně stávaly hospody a z nich putyky. Měnil se jejich vzhled a návštěvník zde již nebyl váženým hostem, nýbrž podezřelým individuem se špatným poměrem k „socialistické společnosti“. A tak se s ním i zacházelo.

Mimo hotely a restaurace nejvyšších cenových skupin byla profesionalita obsluhy, stolování a také čistota a stav sociálního zázemí velice špatná. Zákazníci se přizpůsobili a hosté v montérkách či pracovním oblečení nebyli výjimkou. Příliš toho nevyřešily ani kontroly, pokuty či knihy přání a stížností.

Pátrání v naší minulosti není jen nostalgií. Jedná se též o připomenutí toho hezkého, co během let téměř zmizelo. A to právě bude cílem našeho nového cyklu, který chceme v příštích číslech připravovat opět s Václavem Vostřákem. V únoru se dozvíme něco o nejstarších jabloneckých hospodách.

Václav Vostřák